Jiřina Petrovická

Jiřina Petrovická, rodným jménem Žemličková (později provdaná Pokorná), pocházela z rodiny přeloučského restauratéra Josefa Žemličky, narodila se sice v Pardubicích, ale dětství strávila v Přelouči. Po rozvodu rodičů byla svěřena do péče matky, která se znovu provdala za Františka Petrovického, bývalého poslance Národního shromáždění. Matku a otčíma následovala Jiřina do Prahy. V Přelouči a pak i v Praze Jiřina Žemličková obdivovala divadlo, maturitu složila na Učitelském ústavu, zároveň prošla hereckou průpravou u Jaroslava Průchy a Míly Pačové. Ze zamýšlených studií na konzervatoři sešlo, protože hned po maturitě nastoupila do divadla v Kladně, kde uspěla v konkurzu vyhlášeném za účelem doplnění personálního stavu o herečky nejmladší generace. V Kladně ve velmi krátké době nastudovala dvacet rolí a v tomto svém prvním angažmá také přijala po nevlastním otci jméno Petrovická. Z Kladna přešla v roce 1943 do Městského divadla v Plzni, které bylo v roce 1944 uzavřeno. Na rozdíl od jiných herců se Petrovické vyhnulo totální nasazení a herecký projev dále tříbila v zájezdovém souboru J. Vyskočila.

Po válce se Petrovická nakrátko vrátila do Plzně, ještě v roce 1945 ale vstoupila na prkna Realistického divadla v Praze (1945-1950). V té době také krátce pracovala pro Jana Wericha, ale jeho nabídku na trvalejší spolupráci odmítla, protože chtěla setrvat u klasického repertoáru. V letech 1950-1951 působila v Městských divadlech pražských, nakonec na čtyřicet let zakotvila na scéně Národního divadla (1951-1990). Od svých prvních angažmá hrála Petrovická především v klasice, na jevišti Národního divadla debutovala v Othellovi, z jejích dalších rolí je na místě připomenout hry Zdravý nemocný, Lucerna, Jen o chlup, Král Lear, Radúz a Mahulena, Desdemona nebo Svatá Jana. Stálé angažmá opustila Petrovická v roce 1990, ale i poté ještě pohostinsky hrála, naposledy vystoupila v roce 1992 v Tartuffovi. Ve svých divadelních rolích uplatňovala Petrovická všestranné nadání, od dramatických dívčích rolí přešla k energickým typům, až nakonec svůj part našla v postavách tragických zralých žen, vynikla ale i jako noblesní dáma se schopností komediální nadsázky a vždy s důrazem na práci s hlasem. Kromě již zmíněných rolí zaujala vrcholnými výkony především titulní rolí v Čapkově Matce, dále například v Benátském kupci, Višňovém sadu nebo Poprasku na laguně.

Krátce po svém vstupu na divadelní prkna dostala Petrovická příležitost i ve filmu. Jako mladá a pohledná, bezesporu také nadaná herečka byla filmaři zpočátku vyhledávaná, sama Petrovická ale k filmu příliš pozitivní vztah neměla. Po boku Raoula Schránila si odehrála svůj filmový debut v komedii ČTRNÁCTÝ U STOLU (1943). Po úloze mladé odbojářky v dramatu MUŽI BEZ KŘÍDEL (1946) dostala tři středně velké role ve filmech KRAKATIT (1948), KARIÉRA (1948) nebo PŘÍPAD Z-8 (1948). Manželku hlavního hrdiny si zahrála v životopisném snímku TAJEMSTVÍ KRVE (1953), jako královnu lesní říše jsme ji mohli vidět ve filmu STRAKONICKÝ DUDÁK (1955). Manželky titulních hrdinů si pak zopakovala ve filmech CO ŘEKNE ŽENA (1958) a FLORIÁN (1961), zajímavou zápornou postavu správkyně hradu obchodující s kradenými uměleckými předměty předvedla v kriminálce NAHÁ PASTÝŘKA (1966). Z nechuti Petrovické pracovat pro film pramení její nepočetná filmografie z této doby (v šedesátých letech například hrála jen ve čtyřech filmech).

Pozměněná situace v době normalizace vedla Jiřinu Petrovickou k tomu, že své herecké umění poskytla silně tendenčním propagandistickým filmům, převážně v režii Vojtěcha Trapla (DVACÁTÝ DEVÁTÝ, 1974; TOBĚ HRANA ZVONIT NEBUDE, 1975; VÍTĚZNÝ LID, 1977). Podobné příležitosti nacházela také na televizní obrazovce (seriál MATKA, 1972; inscenace SOUDRUŽSKÁ NÁVŠTĚVA, 1973; HRDINOVÉ OKAMŽIKU, 1974; KREMELSKÝ ORLOJ, 1977). Na filmovém plátně se objevila naposledy jako ředitelka internátu ve filmu MEZI NÁMI KLUKY (1981), do poloviny 80. let ji pak bylo možno ještě vidět v televizi, mimo jiné jako recitátorku v Nedělních chvilkách poezie. Práce s hlasem ostatně patřila k dalším doménám Jiřiny Petrovické, účinkovala často v rozhlase, se svým sytým altem se výjimečně prosadila i jako zpěvačka (Plují lodi do Triany). Významné bylo její působení i v dabingu a v roce 2002 obdržela Cenu Prezídia Herecké asociace za celoživotní mistrovství v této oblasti.

Přestože Petrovická pocházela ze živnostnického prostředí a později vyrůstala v rodině prvorepublikového politika a vysokého státního úředníka, pod vlivem událostí druhé světové války vstoupila do Komunistické strany. Z tohoto titulu se pak na půdě Národního divadla angažovala i v organizační činnosti. Politicky motivovaná umělecká činnost jí pak vynesla uznání komunistického režimu. Kromě titulů Zasloužilé umělkyně (1968) a Národní umělkyně (1978) získala také dvě vysoká státní vyznamenání. Její divadelní činnost jí přinesla Cenu Jaroslava Průchy (1973) a Medaili J. K. Tyla (1983), za zmínku pak stojí Státní cena v roce 1983 za excelentní hlavní roli v Čapkově dramatu Matka (v roce 1985 byl z tohoto představení pořízen televizní záznam). Osudům této herečky je věnována kniha Jiřina Petrovická a její střípky (1999).

Jiřina Petrovická zemřela v Praze 10. října 2008 ve věku 85 let.

Autor: argenson

JIŘINA PETROVICKÁ (vl. jm. Žemličková, provdaná Pokorná; nar. 30.1.1923, Pardubice – zemřela 10. října 2008, Praha) maturovala na dívčím učitelském ústavu v Praze (1942). Na hereckou dráhu se připravovala soukromým studiem u Jaroslava Průchy a Míly Pačové. Umělecké jméno si zvolila po nevlastním otci. Začínala v městských divadlech v Kladně (1942-43) a v Plzni (1943-45). Po osvobození se stala členkou Realistického divadla (1945-50) a po jedné sezoně v Městských divadlech pražských byla až do roku 1990 členkou Národního divadla. Po období naivek přešla k charakterním úlohám komediálního i psychologického ladění. Ovládala umění konverzační hry a v postavách energických a tragických žen uplatnila jak temperament a vrozenou noblesu, věcnost a břitkost intelektu, tak cit pro vznešenost. K filmu si nikdy příliš vřelý vztah nevybudovala, i když filmaři jí – zejména zpočátku – projevovali velkou náklonnost. Před kamerou se objevila již za okupace, ale významnějšími úkoly byla zahrnována až po válce (Muži bez křídel, Případ Z-8, Krakatit, Strakonický dudák). Často představovala manželky (Tajemství krve, Kariéra, Co řekne žena..., Florián). Portrét poživačné a egoistické dámičky vykreslila v detektivce Jaroslava Macha Nahá pastýřka. Po delší odmlce se vrátila v polovině 70. let, aby své komunistické přesvědčení vyjádřila v kladných i záporných postavách tendenčních děl normalizační kinematografie. Její filmografii uzavírá role ředitelky internátu v hudební komedii Mezi námi kluky. V televizi byla svého času pravidelnou interpretkou Nedělních chvilek poezie, účinkovala v řadě inscenací a seriálů, např. Rozsudek (1970), 30 případů majora Zemana (1974-79), Matka (1975), Žena za pultem (1977), Rozpaky kuchaře Svatopluka (1985). Kovově pevný, sytý alt hojně uplatnila v uměleckém přednesu, v rozhlase, v dabingu a příležitostně i jako zpěvačka (známý evergreen Plují lodi do Triany). O jejím životě pojednává kniha Jany Moravcové s názvem Jiřina Petrovická a její střípky (1999). Obdržela řadu uměleckých a politických ocenění. Měsíc před smrtí jí byla udělena Cena za celoživotní mistrovství v dabingu. – Filmografie (TV výběrově): Čtrnáctý u stolu (1943; r. Oldřich Nový, Antonín Zelenka), Muži bez křídel (1946; r. František Čáp), Krakatit (1948; r. Otakar Vávra), Kariéra (1948; r. Karel Steklý), Případ Z-8 (1948; r. Miroslav Cikán), Revoluční rok 1848 (1949; r. Václav Krška), Tajemství krve (1953; r. Martin Frič), Strakonický dudák (1955; r. Karel Steklý), Člověk ze starých novin (TV-1956, r. Eva Sadková), Co řekne žena… (1958; r. Jaroslav Mach), Strýček Váňa (TV-1960, r. Eva Sadková), Neprovdaná paní Rosita (TV-1960; r. Jiří Bělka), Florián (1961; r. Josef Mach), Kohout plaší smrt (1961; r. Vladimír Čech), Hrdinové okamžiku (TV-1961; r. Jiří Krejčík), Rozmar (TV-1962; r. Eva Marie Bergerová), Jak obelhat manžela (TV-1963; r. František Filip), Komedie o muži, který si vzal němou (TV-1963, r. Eva Marie Bergerová), Trh v Richmondu aneb Hrajeme Marthu (TV-1965; r. Hanuš Thein), Nahá pastýřka (1966; r. Jaroslav Mach), Lepší pán (TV-1971; r. Evald Schorm), Dny a noci komuny (TV-1971; r. Zdeněk Kubeček), Jana Eyrová (TV-1972; r. Věra Jordánová), Opory společnosti (TV-1972; r. Evžen Sokolovský), Historie jedné lásky (TV-1973; r. Evžen Sokolovský), Dvacátý devátý (1974; r. Antonín Kachlík), Ó rozume ó lásko (TV-1974; r. Otakar Kosek), Cesta do Pristolu (TV-1974, r. Vladimír Kavčiak), Od rána do rána (TV-1974, r. Jaroslav Novotný), Tobě hrana zvonit nebude (1975; r. Vojtěch Trapl), Soudružská návštěva (TV-1975; r. Václav Hudeček), Svůdnice na šest (TV-1975, r. Václav Hudeček), Poslední začátek (TV-1976, r. Pavel Kraus), Vítězný lid (1977; r. Vojtěch Trapl), Tetinka (1977; r. Jiří Bělka), Kremelský orloj (TV-1977; r. Evžen Sokolovský), Přitažlivost země (TV-1978; r. Jiří Bělka), Rukojmí v Bella Vista (1979; r. Jiří Sequens), Mezi námi kluky (1981; r. Radim Cvrček), Dějiny jednoho dne (TV-1981; r. František Laurin), Farma (TV-1982; r. Evžen Němec), Na čí stranu (TV-1983, r. Evžen Sokolovský), Zaspala nevěsta (TV-1984; r. Eva Sadková).

Zdroj: -fik- / NFA