Iva Janžurová

Iva Janžurová pochází z učitelské rodiny z Vysočiny, studovala pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích, poté nastoupila na DAMU, kterou absolvovala v roce 1963. V letech 1963-1964 hrála v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, poté se stala oporou Vinohradského divadla (1964-1988), od roku 1988 je členkou činohry Národního divadla. V 90. letech začala hrát v rodinném zájezdovém divadle se svým manželem Stanislavem Remundou a dcerami Sabinou a Theodorou. V divadle za dlouhá desetiletí ztvárnila řadu postav, za všechny jmenujme Vančurovu Josefínu, Janu z Arku ve hře Skřivánek, zvláště v 70. a 80. letech dostávala charakterové a dramatické role, jichž se jí naopak v té době nedostávalo ve filmu a v televizi. V Národním divadle vynikla ve hře Židle, v pozdějších letech pak ve hře Šťastné dny (za kterou obdržela Cenu Alfréda Radoka).

Iva Janžurová nikdy nevynikala fyzickou krásou, jako její kolegyně Jana Brejchová nebo Olga Schoberová, přesto jí její mnohotvárný herecký projev a schopnost ztvárnit různorodé postavy umožnil, aby se již v 60. letech zařadila mezi přední hvězdy českého filmu. Ještě jako studentka na DAMU hrála v letech 1961-1963 v několika filmech; její role však byly epizodní a ostatně i filmy jsou dnes vesměs zapomenuté. První větší příležitost dostala ve válečném dramatu Ať žije republika (1965), i tento film je dnes (neprávem ovšem) téměř v zapomnění. Režisér Karel Kachyňa si ovšem povšiml výrazného talentu Ivy Janžurové a v následujícím roce ji obsadil do svého filmu Kočár do Vídně (1966); stejně jako v případě filmu Ať žije republika se jednalo o drama z konce války a opět podle scénáře Jana Procházky. Kočár do Vídně je neuvěřitelně syrový film a Janžurová zde na počátku své filmové kariéry dokázala velké herectví, omezené na minimální hlasový projev a vyjadřované především gestikulací a mimikou. Zajímavou, i když nevelkou roli psychicky narušené pacientky dostala v kriminálním dramatu Znamení Raka (1966) režiséra Juraje Herze. V témže roce se pak také objevila poprvé v televizním seriálu, a sice Eliška a její rod (1966). Následující rok naopak přinesl dvě velké komediální role, které představily Ivu Janžurovou v jiné tváři, později tak často opakované. Dodnes známé komedie Penzion pro svobodné pány (1967) a Svatba jako řemen (1967) byly ale v tomto smyslu objevné. Ve Svatbě jako řemen hrála poprvé také s Jiřím Hrzánem, s nímž se na filmovém plátně i v televizi objevovala často i v dalších letech. Hned v témže (a následujícím roce) spolu hráli v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III. (1967-1968); tento hudební cyklus fiktivních a reálných příběhů s klipovými písničkami našich předních zpěváků měl ve své době obrovskou popularitu. V roce 1968 pak hrála Janžurová vedlejší role ve filmech Žert, Čest a sláva, Nejlepší ženská mého života, ale větší úlohu dostala v úspěšném seriálu Sňatky z rozumu (1968), kde hrála po boku své divadelní kolegyně Jiřiny Jiráskové. Následující rok pak přinesl opět komediální role ve filmech Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Šest černých dívek (1969), především si ji ale pamatujeme z legendárních Světáků (1969), kde opět hrála naivku, byť s nádechem vychytralosti životem protřelé mladé ženy.

Dekáda sedmdesátých let byla pro Ivu Janžurovou především ve znamení komedií; bylo to dáno její společenskou angažovaností v závěru 60. let (známé jsou její veřejné projevy sympatií k Alexandru Dubčekovi) a na zásah vyšší moci nemohla točit závažnější společenská témata. Filmová kritika pak Janžurové často vyčítala rozmělňování a opotřebování jejího talentu v průměrných komediích, výše uvedený fakt však dokazuje, že to nebyla její chyba. A dokázala-li, že je výbornou komediální herečkou, je logické, že takové role dostávala často, nemohla-li hrát jiné. Hned na počátku 70. let hrála velké role v crazy komediích, v nichž doznívala tvůrčí invence let 60. - Pane, vy jste vdova (1970), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) nebo Ďábelské líbánky (1970), úspěšný byl také přepis divadelní frašky Slaměný klobouk (1971), kde hrála znovu s Jiřím Hrzánem. V roce 1971 dostala jednu z mála dramatických příležitostí ve filmovém zpracování románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971). O rok později pak hrála zajímavou dvojroli v psychologickém dramatu Morgiana (1972). Tento film s výbornou hutnou atmosférou a zajímavým výtvarným zpracováním však ve své době téměř zapadl z již uvedených důvodů – doba si žádala odlehčený žánr. V dalších letech pak proto můžeme Janžurovou vidět opět v komediích Homolka a Tobolka (1972), Hodíme se k sobě, miláčku? (1974), Drahé tety a já (1974), Marečku, podejte mi pero! (1976), Zítra to roztočíme, drahoušku (1976), Což takhle dát si špenát (1977), ale také v několika zcela průměrných veselohrách.

Poměrně mnoho příležitostí dostávala Janžurová i v televizi, z počátku 70. let je na místě připomenout televizní komedii Kam slunce nechodí (1971), objevila se také ve dvou dílech cyklu o Alfonsku Karáskovi, později hrála v řadě pohádek. Zajímavou roli dostala v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města (1977); i když její úloha potrhlé sestry Huňkové nevybočovala z řady jejích tehdejších kreací, v průběhu děje měla její postava zajímavý vývoj. Hrála také v seriálu Arabela (1979). Osmdesátá léta byla pro Janžurovou v oblasti filmu ještě slabší; stále hrála v komediích, které nevybočovaly z dobového průměru (Co je doma, to se počítá, pánové, 1980; Ten svetr si nesvlíkej, 1981), podobné role ztvárňovala i v televizi (seriály Létající Čestmír, 1984; Bambinot, 1984), nadále hrála také v pohádkách. Výraznou součástí její tvorby se v této době staly televizní skeče a scénky (například legendární nákup lístků do kina s Felixem Holzmannem).

V 90. letech Iva Janžurová omezila práci pro film i televizi, později ale dostala několik výrazných rolí, například ve filmu Co chytneš v žitě (1998), v televizi to byly zajímavé příležitosti v inscenacích Přepadení (2000) a Na psí knížku (2001). Velké role dokazující mnohostrannost jejího hereckého talentu ztvárnila ve dvou filmech začínající režisérky Alice Nellis – Ene bene (2000) a Výlet (2002). V televizi hrála také v pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003). V nejnovější době hrála matku ve slovenském filmu Poločas rozpadu (2007). I dnes má Janžurová řadu nabídek, na rozdíl od dob dřívějších si už ale scénáře vybírá, k tomu má závazky v Národním divadle a hraje také v rodinném zájezdovém divadle.

Hereckou kariéru Ivy Janžurové provází také řada ocenění. V roce 1967 získala cenu Trilobita za filmy Penzión pro svobodné pány a Svatba jako řemen, v roce 1971 obdržela Cenu pro nejlepší herečku na mezinárodním festivalu fantastických filmů v Terstu, další cenu za nejlepší herecký výkon dostala na 27. festivalu československých filmů v Mladé Boleslavi za slovenský film Ja milujem, ty miluješ (1980). Dvakrát získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli Co chytneš v žitě (1998) a Výlet (2002). Za své divadelní počiny získala v roce 1998 Cenu Alfréda Radoka za roli Winnie ve hře Šťastné dny, v témže roce obdržela i Cenu Thálie. Pravidelně se umisťuje na předních příčkách v diváckých anketách.

Manželem Ivy Janžurové je divadelní režisér a herec Stanislav Remunda (*1927). Jejich dvě dcery, Sabina a Theodora jsou taktéž herečky (obě hrály s matkou například ve filmu Výlet).

Autor: argenson