Václav Irmanov , vlastním jménem Vjačeslav Irmanov-sochař, zpěvák, hráč na kytaru a také i herec, se narodil 18. února 1919 v Krasnodarském kraji ve městě Anapa /SSSR/, kde prožil část svého dětství do doby, nežli jeho rodiče emigrovali z Ruska.
Mladý a výtvarně talentovaný Vjačeslav své dětství a dospívání prožil ve Finsku. V roce 1938 se přestěhoval spolu s rodiči do Československa a natrvalo se usadili v Praze. Studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, obor sochařství, ale studium musel ukončit z důvodu uzavření všech vysokých škol na podtim roku 1939, po okupaci zbývajícího československého území nacisty.
V hudbě byl samouk a tíhnul k jazzovému zpěvu a hře na kytaru. Jako zpěvák s dobrou znalostí angličtiny se již na podzim roku 1939 připojil k souboru Emila Ludvíka. Po rozpadu tohoto souboru v roce 1941 a zejména po zákazu zpěvu v anglickém jazyce, zpíval s Elit Clubem /1942/ a ve skupině Rytmus 42. Měl potíže s češtinou, projevující se nepřesnou výslovností. Po roce 1944 se musel do konce 2. sv. války podílet společně s dalšími mladými lidmi, na pracích pro nacistickou říši, v rámci totálního nasazení.
Zpěvácké kvality Václava Irmanova se naplno projevily až v poválečném období , kdy mohl uplatnit svou dobrou angličtinu. V letech 1945 – 1946 spolupracoval a natáčel desky s hudebními tělesy Swing Stars, s Ladislavem Habartem a Kamilem Běhounkem. Nejdéle spolupracoval jako zpěvák a hráč na kytaru s Orchestrem Karla Vlacha /1946 až 1948/. Od roku 1947 spolupracoval také v Pygmalonu s bopovou skupinou Rytmus 47.
Irmanov vynikal především v anglicky zpívaném swingu, po jehož zákazu v roce 1949 se vzdal své hudební a pěvecké kariéry. V obdobní let 1940 – 1943, 1946 – 1948 nahrál s různými orchestry desítky gramofonových desek pod značkami Esta, Ultraphon a Supraphon. Po roce 1949 se věnoval pouze sochařské činnosti. Na koncertním pódiu se objevil až v polovině osmdesátých let na festivalu Jazz Praha 1985.
Postupně se objevoval i ve vzpomínkových hudebních dokumentech a pořadech vztahujících se k československé jazzové vlně po roce 1945, např. Rytmus v patách aneb Večer na přidanou aj Jako sochař vytvořil například Novou kašnu/1979/ na vnitřním nádvoří zámku ve Starých Hradech nebo Horizontálu na pražském Proseku aj. Byl také řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes od roku 1992.
Ve filmu debutoval jako lupič s kytarou zpívající fox „Falešný hráč“ v parodii Rudolfa Hrušínského a Františka Salzera - Pancho se žení /1946/. Film byl natáčen zčásti ještě za protektorátu. Do konce 40. let byl ještě obsazen do role sovětského partyzána v Čápových - Mužích bez křídel /1946/. V postavě hudebníka Cyrila Popova si zahrál v dramatu - Mrtvý mezi živými /1946/ režiséra Bořivoje Zemana. Ve snímku Nerozumím /1947/, režiséra Vladimíra Čecha ztvárnil postavu kapitána Pavlova. Jako zpěvák se objevuje a zpívá píseň „Tebe chci pouze, žádnou jinou“ v psychologickém dramatu režiséra Václava Kršky - Až se vrátíš… /1947/.
V 50. letech se pouze krátce objevuje jako americký seržant Joe Havelka v Kadárově a Klosově filmu Únos /1952/ a jako záškodník /namluvil jej Miloš Kopecký/ ve Vláčilově povídce Pronásledování /1959/ z povídkového filmu Vstup zakázán /1959/. Později jej František Vláčil pozval ke spolupráci a obsadil jej do Irmanovy největší a u diváků nejznámější role malíře Martina v poetickém filmu Holubice /1960/. V následujících letech si ještě zahrál v filmech: Ikarie XB 1 /1963, rež. Jindřich Polák/ a Slečny přijdou později/1966, rež. Ivo Toman/. Jeho hlas je přítomen ve filmu Milenci v roce jedna /1973, rež. Jaroslav Balík/, kde zpívá píseň „Na shledanou“.
Student FAMU Martin Suchánek natočil studentský o Václavovi Irmanovi filmový medailónek Studia FAMU – BLUES Z ATELIÉRU /1966/. Dcera Václava Irmanova Kateřina Irmanová /*1947/ je psycholožkou a na filmové plátno se dostala v menší roli ve filmu Holubice. Václav Irmanov zemřel v Praze 17. prosince roku 1995 /chybně je uváděn den 6.12. a 23.12.1995/, ve věku 76 let.
Erkul
Autor: Erkul .
