Louis de Funès

Životní příběh Louise de Funese nepřestává překvapovat a dodnes fascinuje tím, že i v padesáti letech je možné stát se mezinárodní filmovou hvězdou. Jeho práce sice jen zřídka doznala uznání kritiků, ale živelná komika a mimořádné úspěchy filmů po celé Evropě zajistily Funesovi významné místo v dějinách francouzské kinematografie dvacátého století. Jeho cesta k úspěchu a slávě byla spletitá a hlavně poměrně dlouho trvala. Narodil se v Courbevoie, pařížském předměstí, na počátku první světové války. Jeho otec, původem Španěl, Carlos Luis de Funes de Galarza (1871-1934), pocházel ze Sevilly, ale v roce 1908 se usadil v Paříži, kde se neúspěšně snažil prosadit jako advokát, později obchodoval s drahými kameny. Matka, Leonor Soto y Reguera (1878-1957), pocházela ze zchudlé španělské šlechtické rodiny.

Školní léta strávil Louis de Funes postupně na několika vzdělávacích ústavech, krátká epizoda na filmové a fotografické škole ETPC (École technique de photographie et cinématographie) byla spíše dílem náhody než předzvěstí jeho pozdější umělecké dráhy. Následně vystřídal několik zaměstnání, opět to ale byly spíše nahodilé epizody s neslavným koncem, v kontextu celé Funésovy kariéry lze za neslavnou epizodu považovat i první manželství s Germaine Carroyer (*1915), které nicméně trvalo šest let (1936-1942) a narodil se z něj syn Daniel (*1937).

Trvalejší zázemí a první aplaus nepočetného publika čekaly na Funese nakonec v oboru, kterému se věnoval od dětství, což byla hra na klavír. Jeho klavírní hra nebyla sice velkým uměním, jako samouk a zdatný jazzový improvizátor však od konce 30. let hrál s úspěchem v několika barech, kabaretech a tančírnách, nejčastěji se objevoval v baru Horizont. Na své hraní dvanáct hodin denně s nepříliš vysokým výdělkem později vzpomínal jako na tvrdou životní školu. Tady se také setkal se svou druhou manželkou, Jeanne-Augustine Barthelémy de Maupassant (*1914), která pocházela ze zámožné šlechtické rodiny a mezi jejími příbuznými byl mimo jiné slavný spisovatel Guy de Maupassant. Vzali se v roce 1943 a strávili spolu šťastných čtyřicet let, z manželství se narodili synové Patrick (*1944) a Olivier (*1949), zvláště mladší Olivier později hrál v několika otcových filmech.

Klavírní hru doprovázel Louis de Funes grimasami a dalšími projevy, které lze označit za první stopy jeho herectví, a zjištění, že to má u diváků úspěch, jej pravděpodobně motivovalo ke vstupu do slavné herecké školy René Simona. Docházel sem jeden rok (1941-1942), ale pak se vrátil k práci klavíristy v barech. V Simonově škole se ale seznámil s později slavným Danielem Gélinem, který pak v roce 1944 Funesovi zajistil první divadelní roličku a o rok později mu přihrál i první vystoupení ve filmu. Historický okamžik Funesova prvního setkání s filmem se odehrál v podobě minimální úlohy muže v livreji, který otvírá dveře auta hlavním hrdinům ve filmu BARBIZONOVO POKUŠENÍ (La tentation de Barbizon, 1945). Podobně „důležité“ úkoly na něj čekaly i v dalších více než sedmdesáti filmech, které stihnul natočit jen do roku 1955. Sám Funes své filmové herectví té doby shrnul s nadhledem v pozdějším vyjádření, že v desítkách filmů byly podružné scény s dveřmi, které musel někdo otevřít a to byl jeho úkol.

Po druhé světové válce se již Louis de Funes věnoval herectví na stálý úvazek a v malých rolích účinkoval v několika divadlech, například v Comédie des Champes Elysées nebo Bouffes du Nord, několikrát ročně točil i filmy, ale herectví se stále nezdálo být zdrojem pro uživení čtyřčlenné rodiny. Do této doby spadají i kuriózní setkání s již slavnými osobnostmi, které Funesovi nemohly přijít na jméno, což se po letech obrátilo zcela v opačné pozice. První výraznější divadelní roli odehrál ve slavné frašce Brouk v hlavě v Théâtre de Montparnasse v roce 1952, trvalý příjem i první zmínky v recenzích mu pak zajistilo proslulé představení Roberta Dhéryho Ach, ty krásné bakchantky, které se hrálo v letech 1953-1955 na scéně Théâtre Daunou.

Mezitím se ze zcela epizodních rolí začal dostávat i na významnější pozice ve filmu, první hlavní role jej potkala s nenáročné, ale úspěšné komedii JAKO CHLUP V POLÉVCE (Comme un cheveu sur la soupe, 1957). Skutečným průlomem v jeho herecké kariéře byla slavná divadelní hra Oskar, v níž dostal titulní roli. Původně s ní absolvoval zájezdové turné po Francii a severoafrických kolonicíh (Alžírsko, Maroko), v lednu 1961 byla pak hra s nevídaným úspěchem uvedena na jevišti Théâtre de la Porte-Saint-Martin. V této komedii Funes zúročil všechny své dosavadní zkušenosti a jeho herecký projev s živelnou gestikulací nadchl nejen diváky, ale i kritiky, a představení se dočkalo 600 repríz.

Jestliže v divadle byl prvním Funesovým triumfem Oskar, různé zdroje pak již tak jednoznačné nejsou v tom, co znamenalo zásadní průlom v jeho filmové kariéře. Sám de Funes uváděl jako zásadní u nás méně známý film POUIC-POUIC (1963), který podle jeho vlastních slov odstartoval jeho hvězdnou slávu. Neoddiskutovatelným, ve své době ovšem překvapivým triumfem byl pak ČETNÍK ZE SAINT-TROPEZ (Le gendarme de Saint-Tropez, 1964), který byl s osmi milióny diváků v kinech v tomto roce nejúspěšnějším francouzským filmem. Co se týče komerční úspěšnosti, úplně největším trhákem byla komedie VELKÝ FLÁM (La grande vadrouille, 1966), kterou natočil se slavným Bourvilem, jehož komiku obdivoval a stali se z nich i přátelé. VELKÝ FLÁM jako první film s odvážnou humornou nadsázkou reagoval na neslavné období německé okupace Francie za druhé světové války a se sedmnácti milióny diváků držel dlouhá léta nepřekonaný rekord v návštěvnosti francouzských kin, až po třiceti letech jej porazil oscarový Titanic. S těmito dvěma filmy jsou spojena jména dvou režisérů, kteří patřili k předním Funesovým spolupracovníkům – Jean Girault a Gérard Oury, později natočil dva úspěšné filmy také s Claudem Zidim.

Spolupráce s Bourvilem byla oboustranně prospěšná, naopak problematické se ukázalo spojení s jinými hvězdami francouzského filmu, které se těžko ztotožňovaly s faktem, že bulvární komik se stává přední osobností francouzské komedie. Ukázalo to například natáčení s Jeanem Maraisem tří filmů o nepolapitelném zločinci Fantomasovi v letech 1964-1967 nebo s Jeanem Gabinem a jejich společném filmu TETOVANÝ (Le tatoue, 1968). Že ale spojení s jinou velkou osobností francouzského filmu nemuselo být na škodu, prokázal o deset let později jediný společný titul s Annie Girardot JEDEN HOT A DRUHÝ ČEHÝ (La zizanie, 1978). Logickým vyústěním někdejší popularity divadelního Oskara byl jeho převod filmové plátno (OSCAR, 1967), pro nějž de Funes přizval do role manželky herečku Claude Gensac, která byla pak jeho partnerkou i v dalších filmech.

Zatímco četnická série měla v průběhu sedmdesátých let klesající kvalitativní tendenci, naopak filmy POŠETILOST MOCNÝCH (La folie des grandeurs, 1971) nebo DOBRODRUŽSTVÍ RABÍNA JÁKOBA (Les aventures de Rabbi Jacob, 1973) s výraznými satirickými tóny zaznamenaly i příznivé ohlasy u kritiků. Kromě toho se Louis de Funes s úspěchem vracel i na divadelní jeviště, v roce 1971 na scéně Théâtre du Palais-Royal obnovil Oskara (opět s velkým úspěchem), jeho posledním vystoupením na jevišti byla hra Valčík toreadorů v divadle Comédie des Champs-Elysées (1973). Další umělecké aktivity – což se týkalo i filmu – musel Louis de Funes výrazně omezit po prodělání dvou infarktů. Delší přestávky mezi dalšími filmy trávil především na zámku Clermont (sídlo dříve patřilo rodině jeho manželky), který zakoupil v roce 1967 za více než 800.000 franků, což mu umožnily první velké úspěchy ve filmu.

Svůj dávný sen zahrát si Molierova Lakomce realizoval Louis de Funes stejnojmenným filmem LAKOMEC (L'avare, 1980), u něhož se podílel i na režii. Tento film, stejně jako další s Funesovým autorským podílem (ZELŇAČKA – La soupe aux choux, 1981), však byly uměleckým zklamáním, provázel je i relativně malý zájem v kinech. Zcela poslední Funesův film ČETNÍK A ČETNICE (Le gendarme et les gendarmettes, 1982) byl již jen odleskem jeho slávy i umění.

Louis de Funes zemřel v Nantes 27. ledna 1983 ve věku 68 let. Kromě několika filmových cen vázaných na jednotlivé tituly obdržel v roce 1980 Cézara za celoživotní dílo, mezitím byl dekorován i nejvyšším státním vyznamenáním, řádem Čestné legie (1973).

Autor: argenson

Louis de Funes se narodil roku 1914 (v den jeho narození vyhlásilo Německo válku) v rodině španělských přistěhovalců. Jeho starší bratr, ke kterému měl velmi blízko, zemřel během bojů druhé světové války, otec zemřel na tuberkulózu.

Jako mladík prošel mnoha zaměstnáními (kožešník, reklamní instalatér..), až se uchytil jako pianista v pařížském baru Horizont. Plat sice nebyl nijak výrazný, ale de Funes nežil na vysoké noze, a tak si vystačil. Náhoda ho však svedla dohromady s Robertem Dhérym, který mu pomohl v jeho začátcích.

Ze začátku sice procházel rolemi statistů, ale postupem času to šlo stále lépe. Průlomem bylo divadelní představení Oskar, které bylo nadšeně přijato diváky i kritiky.

Pak už to šlo ráz naráz - četník Cruchot, komisař Juve ve Fantomasovi.. Z Louise se stala světoznámá hvězda, obdržel i Césara za celoživotní přínos francouzskému filmu.

Až dokonce života zůstal oním skromným mužem, jak si ho pamatují jeho známí z dětství.

Zemřel v roce 1983 na svém zámku, až do konce života opatrován svou manželkou Jeanne, se kterou byl přes čtyřicet let. Spolu s ním zemřela legenda, jejíž gesta a grimasy nezestárly dodnes a jen tak nezestárnou.

Autor: Basil

Říkalo se o něm, že je "mužem čtyřiceti tváří za minutu", a zjevně to opravdu bylo v jeho silách.
Skoro celý život čekal na svou příležitost, a když přišla, dokázal ji fenomenálně využít. Ovšem zatímco na plátně rozesmával, mimo něj byl prý nesnesitelný cholerik a skrblík.

Jeho talent je založen na špatné náladě, tvrdil o Funesovi Jean Marais, který s ním natočil tři díly Fantomase. „Nemám takové lidi rád. Se mnou se do opravdového konfliktu nikdy nedostal, ale na ostatní, kteří hráli malé role, byl protivný, a to ještě vážím slova. Nikdy jsem nepochopil, jak se tento herec druhořadých rolí mohl vyhoupnout mezi hvězdy,“ nešetřil kdysi Jean Marais kritikou svého kolegu. Nutno podotknout, že podobně se o Louisi de Funesovi vyjadřovala většina těch, co ho poznali. Dokonce i klidný a rozvážný Jean Gabin, který s Funesem hrál ve filmu Tetovaný, ho neměl v lásce a otevřeně jím pohrdal. Snad pro jeho naprosto odlišný a vzdálený styl herectví, snad pro jeho nesnesitelnou povahu.

Paradoxně to ale byly právě tyto vlastnosti - záchvaty vzteku, hněvu, věčné rozčilování a všechny doprovodné grimasy - které rozesmávaly miliony jeho diváků a které Funesovi vydobyly takový úspěch. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché. Na svou chvíli musel tento „malý velký“ muž a herec trpělivě čekat prakticky celý život a dodnes je celkem nepochopitelné, proč to tak dlouho trvalo. Paradoxem je navíc to, čím vlastně Funes zaujal. Filmovému fanouškovi je jasné, že to byla především Funesova neskutečná mimika a gestikulace. A filmoví kritici stále žasnou nad tímtéž - jak je možné, že mu tahle jediná dovednost pitvořit se přinesla takovou slávu? Zatím se zdá, že dokonce nehynoucí, protože filmový Fune`s rozesmává téměř čtvrt století po své smrti i současníky...

Dětským imitátorem kamelotů a prodavačů ryb...
Cesta Louise de Funese k divadlu a filmu zdaleka nebyla přímočará a ani on sám tímhle směrem v životě nekráčel nijak cíleně, ale spíše náhodně. Například nebýt jeho mladických lumpáren, nikdy by se nedostal k divadlu a ve Francii by bylo o jednoho kožešníka (případně později fotografa) víc, zato celý svět by přišel o svérázného a fenomenálního komika. Funesův nenapodobitelný herecký styl pocházel snad přímo z jeho krve - oba rodiče totiž byli Španělé. Carlos Louis de Funes de Galarza, Louisův otec, do Francie přišel v roce 1913 z rodné Sevilly. A rovnou si přivezl i manželku s neméně exotickým jménem Leonor Soto Reguera. Snad právě po ní zdědil Louis svůj komický talent i vizáž. Leonor byla malá drobná žena s typickou jižanskou náturou a španělským temperamentem. Zlé jazyky o ní prý tvrdily, že dokáže udělat drama z čehokoli. Rodině se nevedlo dvakrát dobře. Mladí manželé se usadili v malém patnáctitisícovém městečku Courbevoie, současném předměstí Paříže. Louisův otec byl původně advokát, ale ve Francii neměl štěstí a v justici se neuchytil. Nad vodou se držel jen díky pokoutnému kšeftování s drahými kameny, které provozoval na terasách pařížských kaváren. I tak šlo ale jen o skrovné příjmy. Tíživou finanční situaci ještě zkomplikoval příchod syna a takřka současné vypuknutí první světové války.

Louis de Funes (celým jménem Louis Germain David de Funes de Galarza) se totiž narodil 31. července 1914, přesně v den, kdy byl zastřelen francouzský socialista Le Croissant a kdy Francie vyhlásila mobilizaci. S Funesovými obchody a živností to ve válečné Francii bylo ještě horší než předtím, rodina tedy opustila předměstí Paříže a usadila se v malé vesničce poblíž Nogentu. Svůj herecký talent objevil Louis de Funes velmi záhy - později vzpomínal, jak na dvorku malého domku předváděl dětem i dospělým kameloty či prodavače ryb z nedalekého tržiště. „Hrál jsem komedie před svým publikem. Myslím, že zájmy, které jsme projevili v raném dětství, nás poznamenají na celý život. Jsou dobré. Můžeme je ztratit, ale ony se znovu vrátí,“ komentoval později toto své dětské herectví Funes. První nástup na skutečné jeviště si Louis odbyl na gymnáziu, když se spolužáky nacvičil pro místní divadlo představení k výročí založení školy. Tehdy, v roce 1926, si jeho výkonu povšiml dokonce jeden místní kritik, nicméně cesta ke skutečnému divadlu byla pro Funese mnohem delší. Ve škole mu to moc nešlo a gymnázium pro něj bylo hotové utrpení - kromě jiného musel bydlet na internátu, který směl opustit jen čtyřikrát do roka. Často prý tehdy po nocích plakal. Jedinou potěchou mu byly hodiny klavíru a kreslení. A právě klavír Louise později opět přivedl k divadlu.

Školní patálie, první úspěchy
Po gymnáziu uvažoval o svém dalším směrování a začal se učit řemeslům. Nejprve to zkoušel jako kožešník, ale zastřelil prakem mistrova papouška, a tak musel o dům dál. Neuchytil se ani jako fotograf. Jednou svého mistra vyděsil dělobuchem a musel znovu na ulici. Podobně dopadl i jako průmyslový kreslíř či aranžér, neuchytil se ani jako prodavač nebo účetní. A kvůli výšce metr čtyřiašedesát nevzali Louise ani na vojnu. Navíc se Funes v roce 1936 oženil, takže peníze byly potřeba. Uchytil se nakonec jako barový klavírista, ale stejně šlo o nuzné živobytí, takže se jeho chudé manželství po šesti letech rozpadlo. U klavíru však Louis znovuobjevil svůj herecký talent. Zjistil, že hosty rozesmávají jeho komické grimasy, kterými hru doprovázel.

Začal s tím tedy úmyslně a brzy už bral hodiny herectví v kurzu slavného René Simona. Přestože se znovu vrátil do baru a k pianu, divadla se Funes už nevzdal. Musel pro něj mít velké zaujetí, protože více než deset let hrál ve všech možných pařížských divadlech pouze štěky. Býval věčným hercem němých rolí, nanejvýš pronesl jednu větu za celé představení. Trvalo to dlouho, velmi dlouho, ale přesto se herecká kariéra Louise de Funese začala zvolna vylepšovat. Zlom přišel v roce 1958 s rolí podnikatele Oskara ve stejnojmenné hře. Turné po Francii, Alžírsku a Maroku mělo obrovský úspěch. Funes jej navíc korunoval v prestižním pařížském divadle Porte Saint-Martin. Byl to takový úspěch, že si lidé představení navzájem doporučovali - ovšem s dovětkem, že Oskara musí hrát Funes.

Hvězda filmového plátna
I ve filmu měl Funes stejnou smůlu jako v divadle. Hrál více méně vlastně jen křoví. Například v roce 1951 hrál ve dvanácti filmech, ale pronesl pouze jedinou větu. A zrovna jako v divadle se musel Louis dlouze propracovávat k lepším rolím. Ty postupně opravdu přicházely, ale zásadní filmový úspěch přinesla až série komedií o četnících ze Saint-Tropez. „V téhle roli jsem byl šťastný. Byl v ní celý život, se svými poskoky i nadřízenými,“ prohlásil o roli četníka Cruchota Funes. Přestože jde o nenáročnou filmovou zábavu, díky Louisovu výkonu má proslulá komediální série úspěch dodnes. Podobně tomu bylo i s rolí komisaře Juvese ve Fantomasovi. Skoro vše, čeho se od té doby Funes účastnil, mělo úspěch. Diváci si nervního staříka zamilovali. Ne tak už jeho kolegové. Existovalo jen pár výjimek, jen několik málo lidí, kteří s ním dokázali vycházet.

Jedním z nich byla i jeho druhá manželka Jeanne, mimochodem pravnučka spisovatele Maupassanta. Když se Louis vyhrabal z celoživotní chudoby k pohádkovým příjmům, pořídil své rodině čítající ještě dva syny zámek Clermont v Bretani. Stál ho 830 tisíc franků a poskytl mu skvělý úkryt před veřejností i novináři. „Jsem tam zahradníkem,“ prohlásil v jednom z nemnoha rozhovorů. A nebyl tak daleko od pravdy - na zámku se věnoval pěstování růží. Dokonce vyšlechtil speciální oranžovou odrůdu nazvanou La rose de Louis de Funes, která se stala oficiálně uznaným druhem. V roce 1980 získal Funes čestného Césara za celoživotní dílo. Zemřel poměrně náhle o tři roky později.

Poslední komikova slova: „To není možné, já umřu...“
Přestože jako herec Louis de Funes přes polovinu života jen paběrkoval, zanechal po sobě úctyhodnou řádku filmů, celkem několik desítek. Hibernatus (viz obrázek) patří už do doby, kdy slavil úspěchy téměř s čímkoli, co zahrál. Svůj herecký projev přitom skoro neměnil. Diváci v něm totiž chtěli vidět nerudnou komickou figurku, a tak jim ji dával. Současně si ovšem zahrával se zdravím. Typická Funesova postava byla energická, roztěkaná, neustále vybuchující vzteky, a proto nejspíše i fyzicky velmi náročná. Snad i svým hraním si tedy v roce 1974 uhnal první infarkt. Tempo pak sice zvolnil, ale natočil ještě šest filmů.


Tím posledním se jaksi symbolicky stal závěrečný film četnické série Četník a četnice. Nejenže to byl špatný film, ale zemřel při něm na infarkt i režisér a jeden z mála Funesových přátel Jean Girault. Louis sice natočil ještě několik televizních pořadů, ale potom už se dobrovolně uzavřel na svůj zámek. Zemřel relativně nečekaně 27. ledna 1983. Tehdy prý mrzlo, až praštělo. Louis si vyšel na krátkou procházku do zahrady, odpoledne strávil pospáváním v křesle, povečeřel trochu ovoce, převlékl se do pyžama a šel spát. V deset večer se s trhnutím probudil. Bolelo ho prý celé tělo. Pak jen pronesl: „To není možné, já umřu...“ a ve 22 hodin 10 minut vydechl naposledy...

Autor: caseyjones

Louis de Funes pocházel z chudé rodiny, jeho otec se živil prodáváním drahých kamenů.

Funes poprvé pracoval jako pianista v barech.
Jeho manželka (z prvního manželství) mu poradila, že když dělá různé obličeje, tak se lidé popadají za břicho. Funes rozhodl být hercem, ze začátků měl takové hrozně malé role.
Zase se vrátil do baru, po několika letech se rozvedl.

V jednom baru potkal ženu svých snů, která mu pomohla, aby se vrátil k filmu. Funes čekal na svou chvíli a dostal ji ve filmu POPRASK V KABARETU.

Léta ho francouzský lid zbožňoval jako komisaře Juveho, tanečníka Evanse ale hlavně jako ČETNÍKA ZE SAINT TROPEZ.
Louis de Funes i po svém infarktu, ale práce pro něj byla vždy na prvním místě.

Éra nezapomenutelného svérázného komika se schylovala ke konci.
Definitivní tečkou za jeho životem se stal těžký
infarkt myokardu, jemuž herec podlehl 27. ledna 1983 v Nantes. Bylo mu 69 let.

Autor: lebowski