Francouzská herečka Jeanne Fusier-Gir patřila ve filmu po dlouhá desetiletí k nejvýraznějším představitelkám vedlejších rolí. Pocházela z umělecké rodiny, její otec Léon Fusier (1851-1901) byl koncem 19. století populární osobností pařížského divadla nejen jako herec, ale i jako zpěvák. Od dětství vystupovala Jeanne na jevišti po boku svého otce, hereckou průpravu získala od herce Firmina Gémiera. Jako herečka pak debutovala na jevišti Théâtre du Vaudeville, v letech 1905-1910 působila na scénách Théâtre de la Renaissance a Théâtre Réjane, širší pozronost si ale získala až po roce 1910 na jevišti Théâtre Antoine, kde odehrála stěžejní postavy klasického repertoáru. Na stříbrném plátně debutovala již v roce 1909, kdy ji režisér Albert Capellani obsadil do filmu OSLÍ KŮŽE (La peau de chagrin, 1909), což byl krátký film vycházející z literárního odkazu Honoré de Balzaca. Následně hrála ještě ve dvou němých filmech, ale před kameru se pak začala vracet až po nástupu zvuku. Na scéně Théâtre Antoine si jí povšiml slavný Sacha Guitry, který ji v roce 1912 angažoval do svého souboru a pod jeho vedením se Jeanne Fusier objevovala v dobově populárních představeních. Cítila se být především divadelní herečkou a těšil ji úspěch u diváků, ve filmu naopak postrádala vlastní pocit uspokojení. Nicméně byl to právě film, který ji uvedl do širšího povědomí, protože její filmografie čítá více než 150 položek.
Poprvé po příchodu zvuku stála Jeanne Fusier-Gir před kamerou v nenáročné komedii DRAHOUŠEK (Chérie, 1930), následně začala točit několikrát ročně a z její početné filmografie vyplývá, že až do konce 50. let byla prací u filmu značně vytížená. Vzhledem k pokročilému věku již neměla šanci stát se skutečnou filmovou hvězdu, její nepříliš elegantní zjev s malýma očima, velkým nosem a vlasy vyčesanými do drdolu ji navíc deklasoval do postav vesměs málo sympatických, režiséři přesto ctili její herecký potenciál a obsazovali ji do desítek filmů. Hrála sice jen vedlejší role, ale jestliže například v roce 1937 účinkovala ve dvanácti filmech, je nasnadě, že diváci v kinech si jí začali všímat. Svými hereckými výkony obohatila Jeanne Fusier-Gir řadu výrazných uměleckých počinů třicátých a čtyřicátých let, jako manželka jednoho z hlavních hrdinů se objevila v dodnes vysoce ceněném titulu PEVNOST MLČENÍ (La citadelle du silence, 1937), Henri-Georges Clouzot ji obsadil do svého slavného filmu HAVRAN (Le corbeau, 1943), po válce pak hrála v mezinárodně úspěšném filmu NÁBŘEŽÍ ZLATNÍKŮ (Quai des orfevres, 1947).
Filmoví odborníci dospěli k závěru, že ve vedlejších až epizodních rolích podávala Jeanne Fusier-Gir výborné výkony, zatímco několik málo hlavních úloh dostala v nenáročných komediích pokleslých kvalit; šlo například o filmy VESELÍ V PALÁCI (Les gaietés du palace, 1936) nebo PĚT LAVAREDOVÝCH CENTŮ (Les cinq sous de Lavarede, 1939), kde ztvárnila velmi neobvyklou roli orientální princezny. Zajímavé je, že její divadelní principál Sacha Guitry ji začal do svých filmů obsazovat až počátkem čtyřicátých let, poprvé dostala menší příležitost v jeho historickém životopisném snímku PODIVNÉ OSUDY DESIRÉE CLARY (Le destin fabuleux Desirée Clary, 1942), následně spolu pracovali na několika dalších filmech, naposledy se pod Guitryho režijním vedením objevila jako hostinská ve velkolepé historické fresce KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1955). S Guitrym začala znovu aktivněji pracovat i v divadle a v průběhu 40. a 50. let vystupovala opět na scéně Théâtre Antoine, příležitostně také v divadle Théâtre du Gymnase. Až do počátku šedesátých let ji pak diváci mohli vidět na jevišti Théâtre de la Madeleine
Z jejích dalších vystoupení ve filmu stojí za zmínku středně velká role v mezinárodně oceněných ČARODĚJKÁCH ZE SALEMU (Les sorcieres de Salem, 1957), po boku dalších hereček starší generace se pak objevila například v černé komedii MRTVOLY NA DOVOLENÉ (Cadavres en vacances, 1963). Mezitím začala pracovat také pro televizi a hrála v několika seriálech a inscenacích. Filmová kamera ji zabrala naposledy ve filmu ZAHRADNÍK Z ARGENTEUIL (Le jardinier d'Argenteuil, 1966).
Jeanne Fusier-Gir zemřela v nemocnici v Maisons-Laffitte nedaleko Paříže 24. dubna 1973 krátce po svých 88. narozeninách. Jejím manželem byl od roku 1911 malíř a sochař Charles-Felix Girard (1883-1941), známý jako Charles Gir (od jeho uměleckého pseudonymu vychází také druhá část Jeannina příjmení). Ve své době to byl populární karikaturista, prosadil se také jako autor divadelních plakátů a knižních ilustrací. Měli spolu dvě děti, syn François Gir (1920-2003) byl televizním režisérem a producentem.
Autor: argenson .
