Pierre Brice

Herec, hudebník, choreograf, moderátor, režisér, tanečník, textař a zpěvák Pierre Brice se narodil do starobylé francouzské šlechtické rodiny jako Pierre Louis Baron de Bris a během svého života vystřídal několik zaměstnání. Brice byl profesionálním vojákem, modelem, prodejcem psacích strojů i autorem námětu, ale nakonec zemřel na zápal plic ve věku 86 let jako uznávaná a respektovaná ikona světové kinematografie.

Divadlo: Pierre Brice začínal s veřejným vystupováním jako model na přehlídkových molech a postupem let se na jeviště vracel především jako host v rozličných talk show. Osobnost P. Brice je však stejně jako na plátně, tak i v divadelní historii nejvíce spjata s jeho notoricky známou rolí bájného indiánského náčelníka Apačů Vinnetoua, v níž a v kostýmu s třásněmi vystupoval v mnoha inscenacích nejen na prknech Německého divadla v Elspe, ale taktéž v Přírodním divadle Bad Segeberg.

Film a televize: Pierre Brice se objevil v mnoha případech i před kamerou, a to jak tou filmovou, tak před tou televizní a za jeho debut je dnes považována drobná role ve velkolepé historické fresce Kdyby mi Versailles vyprávěly režiséra Sachy Guitryho. Po desítce dalších více či méně pro nás neznámých filmech, přichází pro Briceho naprostý zlom v prozatímní nepříliš úspěšné herecké kariéře. Na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně si Briceho, tehdy naprosto neznámého herce, ale s vynikající urostlou postavou a silným charismatickým vzezřením, všimli tvůrci připravované série několika celovečerních snímků na motivy indiánek Karla Maye a pro postavu náčelníka kmene Apačů, která dosud nebyla obsazena, se jim zdál jako ideální. Režisér Harald Reinl mu proto nabídnul hlavní roli Vinnetoua v prvním z plánovaných filmů, v Pokladu na Stříbrném jezeře, jenž zaznamenal naprosto nečekaný, ba přímo fenomenální úspěch jak u diváků, tak u odborné kritiky, načež zrod celoplanetární megastar byl na světě. Se stejným režisérem pak Brice natočil další 4 filmy o Vinnetouovi od úvodního stejnojmenného filmu přes volná pokračování s tituly Rudý gentleman a Poslední výstřel nebo snímek nazvaný Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti. Nakonec se Pierre Brice stal před kamerou Vinnetouem čtrnáctkrát a do jeho filmografie u postavy s legendárním jménem přibyla i dílo Old Shatterhand natočené Hugem Fregonesem; snímky Petrolejový princ nebo Vinnetou a míšenka Apanači realizované Haraldem Philippem nebo filmy Old Firehand, Old Surehand a Mezi supy, jež vznikly pod taktovkou Alfreda Vohrera. Světová sláva a nesmrtelnost této figury přinesly Bricemu i další filmové nabídky, žel žádná z nich se indiánské legendě nemohla vyrovnat, a to dokonce ani ty, které na samotného Vinnetoua de facto nepřímo či volně navazovaly; natož ty, které se na vlně obliby postavy indiánského náčelníka chtěly svézt a pouze z něj vycházely. Z další více než desítky Briceho filmů tak za zmínku stojí pouze komedie Gangsterova milenka režiséra Giorgia Capitaniho, v níž ztvárnil komisaře Salvatora Lambelliho; Něžní zmátkaři Franze Josefa Gottlieba, kde byl opět Vinnetouem nebo počin Marijana Davida Vajdy Vinnetou se vrací, v němž se stal titulním hrdinou naposledy. V konečném součtu Briceho rolí se dá vyjma všeobecně známé postavy Vinnetoua najít i Bůh vína a veselí Dionýsos, jehož ztvárnil v mytologicko-dobrodružném dramatu Giorgia Ferroniho Bakchantky nebo evropské koprodukční kriminální drama Výstřely v tříčtvrtečním taktu, kde hrál hlavní roli Philippa Tissota vedle naší Jany Brejchové pod režijním vedením Alfreda Weidenmanna. Pierre Brice hrál i v seriálech, z nichž k těm nejznámějším patří jistě Hotel snů, v němž se stal Pierrem Fontannem. Naposledy se P. Brice postavil před kameru díky režiséru Hansu Jürgenu Tögelovi a roli Nicolase v romantickém filmu Plavba snů: Marrákeš.

Tituly a ocenění: Pierre Brice za svůj bohatý život posbíral celou řadu rozličných medailí, ocenění, řádů i uznání. Prvního holdu se Brice dočkal již v r. 1951, kdy se z válečných bojů vrátil ověnčený celkem třemi vyznamenáními za statečnost. V r. 1992 dostal P. Brice za boj proti chudobě státní vyznamenání Spolkové republiky Německo řád Za zásluhy, k němuž v r. 2oo7 přidal francouzská státní vyznamenání Řád rytířů Čestné legie i vyznamenání Za chrabrost. Kromě nich se ale Price stal držitelem Purpurového srdce; Zeleného baretu; Koloniální medaile; Medaile za udatnost; Vojenské medaile; Vojenského kříže za zásluhy nebo Pamětní medaile za boj v Indočíně.

Použitá literatura: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy 2o15

Autor: řepešínský

Spravedlivý, moudrý a hrdý Vinnetou - Pierre Brice (1929) přišel na svět ve francouzském Brestu do starobylé šlechtické rodiny námořního důstojníka, kde se matka starala nejen o domácnost, ale i o syna a mladší dceru Yvonne. Malému Pierrovi bylo pouhých 10 let, když do rodné země vtrhli nacisté a otec se aktivně bránil vojenskému porobení Francie. Matka i s dětmi našla přechodné útočiště u příbuzných na venkově a na konci války patnáctiletý Pierre z úcty a obdivu k Charlesi de Gaullovi vstoupil do francouzského Hnutí odporu.

V poválečných letech měl kupodivu hlavně na přání otce vystudovat architekturu, mladíka, "ošlehaného" fašistickými útrapami to však táhlo k vojenskému životu - sotva tedy dosáhl plnoletosti, přihlásil se dobrovolně do války v Indočíně. V r. 1951 se vrátil domů ověnčený třemi vyznamenáními za statečnost a zhlédl se ve filmovém umění. Začátky pohledného a urostlého mladíka však byly velmi krušné a přesto, že byl vzhledově velmi srovnáván s o pár let mladším Alainem Delonem (1935), filmové nabídky se mu (na rozdíl od vycházející francouzské hvězdy) vyhýbaly. Fotil tedy pro obálky knih, často se stával modelem v reklamách, dokonce prodával psací stroje.

Po dvou letech dostal epizodní roli v dnes už pozapomenutém historickém snímku Kdyby mi Versailles vyprávěly (1953), kde se mihl vedle takových hvězd jako byl Gérard Philipe, Jean Marais nebo Bourvil. V následujících téměř 10 letech si zahrál povětšinou menší úlohy v desítce filmů - Podvodníci (1958), Rtěnka (1960) nebo Bakchantky (1961) a nejspíš by pro filmové diváky zůstal téměř anonymním hercem menších rolí, kdyby se počátkem léta 1962 nezúčastnil filmového festivalu v Berlíně. Právě tam ho spatřil producent Horst Wendlandt, který se společně s režisérem Haraldem Reinlem (1913 - 86) chystal uvést na filmová plátna sérii "indiánek" podle předlohy Karla Maye. Představitel mužného německého dobrodruha Old Shatterhanda - Lex Barker (1919 - 73) se skvělým dabingem Vladimíra Ráže byl jasný od začátku, ale role apačského náčelníka Vinnetoua (přemýšlelo se o Horstu Buchholzovi nebo Christopheru Lee), zatím obsazena nebyla.
A tak se díky německým filmařům zrodil legendární Vinnetou, který svému francouzskému představiteli s charakteristickým důlkem v bradě přinesl světovou slávu a nesmrtelnost.

Úvodní "mayovka" Poklad na Stříbrném jezeře (1962) způsobila mezi diváky takovou senzaci, že v takový úspěch tvůrci ani nedoufali a hlavní představitelé se stali slavnými doslova přes noc. Následovala indiánská trilogie - Vinnetou (1963), Vinnetou - Rudý gentleman (1964) a Vinnetou - Poslední výstřel (1965), která i přes historickou fabulaci a jistou naivitu oslovuje diváky po několik generací již po dlouhých téměř 50 let.
Po uvedení Posledního výstřelu, kde šlechetný náčelník umírá, se nejen v Německu zvedla vlna protestů a tvůrci museli slíbit, že populární mayovky se budou točit i nadále. Došlo však ke změně režiséra a to se hodně projevilo na kvalitě dalších filmů - snímky Mezi supy (1964), Petrolejový princ (1965), Old Surehand (1965), OldFirehand (1966) nebo Vinnetou a míšenka Apanači (1966) už takové popularity zdaleka nedosahovaly. Indiánské téma se koncem 60. let trochu vyčerpalo a film Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti (1968) symbolicky zlatou éru "rudého a bílého bratra" uzavřelo.

Třebaže Pierre Brice ve svém nejslavnějším období (a nakonec i po něm) natáčel i jiné filmy - např. Rád jsem zabíjel ženy (1966), Dákové (1966), Gangsterovo děvče (1975) nebo Honba za modrým diamantem (1993), pro diváky a fanoušky zůstal navždy apačským náčelníkem - stejně jako jiná francouzská hvězda - Michèle Mercier, která nikdy nepřekročila stín krásné Angeliky.

V necelých 40 letech byl Francouz Brice miláčkem Německa, v populárním časopise Bravo se na titulní stránce objevil šestapadesátkrát a v hitparádě Brava se jako zpěvák umístil hned za Beatles a Rolling Stones na 3. místě!

Přestože jako populární herec neměl o fanynky nouzi a prožil v mládí několik bouřlivých románků, potkal koncem 70. let tu skutečně pravou - Hellu Krekel, půvabnou blondýnku, která pocházela z téměř autentických trojčat (v jednom z rozhovorů Pierre uvedl, že si ji nikdy nespletl, třebaže se ho rozverné sestry pokoušely zmást).

V té době taky vystupoval v kostýmu s třásněmi v divadelních inscenacích v německém Elspe a několikrát ztvárnil Apače v přírodním divadle v Bad Segebergu.

Koncem 90. let se již poněkud zestárlý náčelník pokusil o filmový návrat - Vinnetou se vrací (1998), na vlastní kůži se však přesvědčil, že pořekadlo "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky" je pro něj jako ušité. Diváci prostě staršího Vinnetoua, navíc osiřelého, nepřijali.

Pierre Brice několikrát zavítal i do Prahy, naposledy byl před 4 lety milým hostem Karla Gotta, setkal se také se svým českým dabérským protějškem Stanislavem Fišerem, který je bohužel následkem zákeřné nemoci nenávratně hlasově indisponován.

Stáří prožívá tento Francouz, jehož poznávacím znamením se navždy stal tomahawk a indiánská čelenka, se svou ženou na venkovském sídle nedaleko Paříže, kde chovají koně.

Autor: Angelika2808

Pro generaci mého otce se Vinnetou stal symbolem „divokého západu“. Česko lze počítat mezi několik zemí, kde jsou filmy o apačském náčelníkovi považovány za základ znalostí o westernech. Pierre Brice patří mezi herce, jimž se jedna postava stala osudnou.

Narodil se 6. 2. 1929. Během života se rozhodně nenudil – prošel válkami v Alžíru a Vietnamu, živil se jako zpěvák a tanečník a poté vystudoval herectví. Ztvárnil i jiné role než jenom Vinnetoua, ale ty zapadly do zapomnění průměru. Lze najít jen málo lidí starších dvaceti let, kteří neznají statečného a čestného rudého bojovníka.

Vždyť filmy Poklad na Stříbrném jezeře (1962) a trilogii Vinnetou (1963), Vinnetou - Rudý gentleman (1964) a Vinnetou - Poslední výstřel (1965) jsme všichni viděli ne jednou, ne třikrát, ne . . .
Brice se v roli Apače objevil v mnoha dalších filmech a pokusil se také o oživení „indiánky“ v seriáluVinnetou se vrací (1998) – v tomto případě platí, že pokračování nedosahují úrovně prvních filmů. To nic nemění na tom, že náčelník Apačů je nesmrtelný a bude se prohánět na stříbrném plátně a v mysli „malých“ kluků navěky.

Autor: Misachan

Pierre Brice (vl. jm. Pierre Louis Le Brice, nar. 6.2.1929, Brest, Finistère – zem. 6.6.2015, Paříž, na zápal plic) pocházel ze staré šlechtické rodiny. Vystudoval námořní a vojenskou akademii. Na počátku 50. let se živil jako manekýn, fotomodel, zpěvák a tanečník. Působil v divadle a začal se objevovat jako epizodní herec ve francouzských filmech. Zároveň navštěvoval soukromé kurzy herectví u Michèle Morganové. Do širšího povědomí vstoupil účinkováním v italských dobrodružných a historických velkofilmech na počátku 60. let. Ovšem mezinárodní popularitu a status filmové hvězdy získal díky postavě apačského náčelníka Vinnetoua v západoněmecké koprodukční sérii westernů podle románů Karla Maye. Z této role, již hrál i v televizním seriálu Winnetou (1980, Vinnetou – TV) a na letních scénách v Západním i Východním Německu, se po zbytek kariéry již nevymanil. Objevil se v četných TV seriálech, mj. Klinik unter Palmen (1996, Klinika pod palmami – TV), Das Traumhotel (2005, Hotel snů – TV) nebo Kreuzfahrt ins Glück (2007, Plavba snů – TV). Mnohokrát se účastnil různých akcí v Československu a v České republice (např. MFF v Karlových Varech 1968, benefičního večera v Praze 2003, MFFDM ve Zlíně 2005, 2008, 2013 a navštívil Open Air Music Festival v Trutnově 2008, 2013). V roce 2009 obdržel Cenu Festivalu evropských filmových úsměvů v Mladé Boleslavi. – Filmografie: (neúplná, herec, není-li uvedeno jinak) Si Versailles m’était conté (1953, Kdyby mi Versailles vyprávěly; r. Sacha Guitry), Si Paris nous était conté (1954, Kdyby nám Paříž vyprávěla; r. Sacha Guitry), Les tricheurs (1958, Podvodníci; r. Marcel Carné), Le miroir à deux faces (1958, Dvoustranné zrcadlo; r. André Cayatte), L’ambitieuse (1959, Ctižádostivá; r. Yves Allégret), Il rossetto (1960, Rtěnka; r. Damiano Damiani), I cosacchi (1960, Kozáci; r. Viktor Tourjansky, Giorgio Venturini), La donna dei faraoni (1960, Žena faraónů; r. Viktor Tourjansky, Giorgio Venturini), I piaceri del sabato notte (1960, Radosti za sobotní noci; r. Daniele D’Anza), Akiko (1961; r. Luigi Filippo D’Amico), Los atracadores (1962, Zločinci; r. Francisco Rovira Beleta), Poklad na Stříbrném jezeře (1962, Der Schatz im Silbersee; r. Harald Reinl), Vinnetou (1963, Winnetou – 1. Teil; r. Harald Reinl), Nejkratší den (1963, Il giorno più corto; r. Sergio Corbucci), Vinnetou – Rudý gentleman (1964, Winnetou – 2. Teil; r. Harald Reinl), Old Shatterhand (1964, Old Shatterhand; r. Hugo Fregonese), Mezi supy (1964, Unter Geiern; r. Alfred Vohrer), Vinnetou – Poslední výstřel (1965, Winnetou – 3. Teil; r. Harald Reinl), Der Ölprinz (1965, Petrolejový princ; r. Harald Philipp – V), Old Surehand – I. Teil (1965, Old Surehand; r. Alfred Vohrer – V), Die Hölle von Manitoba (1965, Peklo v Manitobě; r. Sheldon Reynolds – V), Schüsse im Dreivierteltakt (1965, Výstřely ve tříčtvrtečním taktu; r. Alfred Weidenmann – TV), Winnetou und das Halbblut Apanatschi (1966, Vinnetou a míšenka Apanači; r. Harald Philipp – V), Winnetou und sein Freund Old Firehand (1966, Vinnetou a Old Firehand; r. Alfred Vohrer – V), Dákové (1966, Dacii; r. Sergiu Nicolaescu), Le 13ème caprice (1967, Třináctý rozmar; r. Roger Boussinot), Winnetou und Shatterhand im Tal det Toten (1968, Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti; r. Harald Reinl – V), La pupa del gangster (1975, Gangsterova milenka; r. Giorgio Capitani – TV), Winnetou le mescalero (TV-1980, Můj přítel Vinnetou; r. Marcel Camus – TV), Něžní zmatkáři (1987, Zärtliche Chaoten; r. Franz Josef Gottlieb), Der blaue Diamant (TV-1993, Honba za modrým diamantem; r. Otto Retzer – V), Winnetous Rückkehr (TV-1998, Vinnetou se vrací; r. Marijan David Vajda; + spol. sc. – TV), Mit einem Rutsch ins Glück (TV-2003, Láska, láska, láska; r. Dietmar Klein – TV).

Zdroj: NFA / -jš-