José Giovanni

Giovanni, vlastním jménem Joseph Damiani, pocházel z nebohaté korsické rodiny, narodil se v Paříži, nedosáhl vyššího vzdělání a od mládí vystřídal několik zaměstnání. Po válce se zapletl se skupinou kriminálníků, jejíž členy byli i jeho příbuzní. Nešťastné loupežné přepadení s třemi mrtvými vedlo k Giovanniho odsouzení k trestu smrti, po obdržení prezidentské milosti byl nakonec jen uvězněn (1948-1956). Svou životní zkušenost pak zpracoval do knihy Díra (Le trou), která zaujala slavného režiséra Jacquese Beckera a dočkala se filmové podoby. Kritika byla nadšena a Giovannimu se tak otevřely nové možnosti. Psal další romány a spolupracoval s Jacquesem Beckerem, po jeho smrti v roce 1960 pak pokračoval v práci s jeho synem, taktéž režisérem Jeanem Beckerem. Ten podle Giovanniho knihy L'Excomunnié natočil film Muž jménem La Rocca (Un nommé La Rocca, 1961) v hlavní roli s J. P. Belmondem. Poté napsal několik scénářů pro dalšího uznávaného tvůrce krimi žánru J. Deraye. V jednom Derayově filmu se Giovanni objevil také jako herec, ovšem bez většího úspěchu. Z dalších Giovanniho scénáristických prací je na místě zmínit Druhý dech (Le deuxiéme souffle, 1966) s Lino Venturou v hlavní roli.

Giovanniho režijní prvotinou byl film La loi du survivant (1967), který ovšem také neměl větší ohlas. Ten se dostavil až v následujícím roce s kriminálnímdramatem Dravec (Le rapace, 1968) s Lino Venturou v hlavní roli. Ventura hrál také v další detektivce Poslední adresa (Dernier domicile connu, 1970), která dnes patří ke klasice tohoto žánru ve francouzské kinematografii. Giovanni měl jako scénárista podíl také na úspěchu dalších filmů, které nerežíroval, například slavný Sicilský klan (Le clan des Siciliens, 1970). Bylo známo, že Giovanni byl málokdy spokojen s filmem, který podle jeho scénáře natočen, proto se také dal na samostatnou režii, a proto také v roce 1972 natočil film Smůla (La scoumoune), což byl remake staršího Muže jménem La Rocca (a opět v hlavní roli s J. P. Belmondem). Pak Giovanni stejně jako další tvůrci kriminálního žánru navázal spolupráci s Alainem Delonem a výsledkem byly výborné filmy Dva muži ve městě (Deux Hommes dans la ville, 1973) a Cikán (Le Gitan, 1975), oba podle Giovanniho scénářů. Z dalších jeho prací vyniká justiční drama Černý talár pro vraha (Une robe noire pour un tueur, 1980) s Annie Girardot. Tvůrčí invence José Giovanniho však slábla, čehož je důkazem Drsný chlapík (Le ruffian, 1983), kterému z průměru nepomáhá ani Lino Ventura a Claudia Cardinale; v podstatě to není špatný film, ale v kontextu celkové Giovanniho tvorby zapadá. Koncem 80. let se pak Giovanni soustředil výhradně na televizní režii, jeho poslední prací byl televizní film Mon père, il m'a sauvé la vie (2001). I když Giovanni již nežije, jeho odkaz je stále živý, což lze doložit zbrusu novým zpracováním jeho staršího scénáře Druhý dech (Le deuxiéme souffle), který v roce 2007 natočil režisér Alain Corneau.

Giovanni se v posledních letech stahoval do ústraní a žil ve Švýcarsku, kde zemřel následkem mozkové příhody 24. dubna 2004 ve věku 80 let. Mezitím se také v roce 1986 dočkal plné občanské rehabilitace za své vězení na přelomu 40. a 50. let. Giovanni patří k nejvýznamnějším tvůrcům francouzských kriminálních filmů; reálný podklad jeho scénářů je dán autorovým osobním prožitkem a záporné postavy v jeho filmech nejsou prvoplánově zavrženíhodné. Giovanniho filmy se ale ve vedlejších liniích věnují také dalším aspektům, které s kriminalitou úzce souvisí, například rasové předsudky, korupce v policejních řadách atd. V roce 1995 Giovanni obdržel literární cenu Paula Léautauda za román Il avait dans le coeur des jardins introuvables (později jej Giovanni sám natočil pro televizi jako Mon père, il m'a sauvé la vie).

Autor: argenson