Zlatý podraz

Jen další (kolikátá už)   ukázka šedi a velké   povrchnosti naší současné   kinematografie. Když už   otevře nějaké skutečné   nosné téma, místo aby   zajela nebozezem do hloubky,   jen zlehka přejede jemným   smirkem. Herecky to je opravdu   HODNĚ nevyvážené a nedá   mi to, abych se nezastavil u   Stanislava Majera. Tenhle   člověk mě tady znovu   přesvědčil, že dnes se   herectvím může živit   prakticky kdokoli. Na něm   poznáte koho a z jaké doby   hraje, jenom podle kostýmů a   rekvizit, protože výrazový   rejstřík se u něj limitně   blíží nule.

Rádoby umělecky se   tvářící dobový film   rozhodně nebude patřit k   perlám naší kinematografie.   Klouže po povrchu a je   vycpaný zbytečnými   nicneříkajícími dialogy.   Basketbalové scény v   opakujících se   rozhodujících koších v   posledních vteřinách   zápasu, jak omleté. Vosková   tvář prý výborné   polskoněmecké hereky   Patrycje Volny je sice hezká,   ale moc nehraje. Spíš   existuje. Alena Mihulová,   pevně již usazená v rolích   prvorepublikových maminek, je   fajn, Jan Hartl jako starý   pán dělá, co může (a   dobře), ale zachránit film   nedokáže.
Ostatní   hrají - nehrají, jako by   dostali od režiséra volnou   ruku.
Celé to   působí dojmem nezralosti a   nenápaditého režijního   vedení. Naopak kreativita ve   formě kolektivního reqiuem s   černými míči a pak   šavásána na parketách...   no, podivné.
Už   vidět nemusím.