Život je zázrak

Kusturica podle mě, i když nevybočuje ze svých   zaběhaných kolejí, drží si stabilní formu.   Silný příběh vykresluje absurdní situace, do   nichž se lidé za srbsko-bosenské války   dostávali a to s nezaměnitelnou poetikou a   burleskní fantazií pro autora příznačnou.   Znovu jsou tu nezapomenutelné scény a obrazy,   sebevražedné pitky, svérázné venkovské   postavičky, ztřeštěné situace. Tentokrát se   ale přidružil i závažnější tón, který   nutně s tématem války musel přijít. Náladou   mi tak film připomíná Dům k pověšení   spíš, než třeba Černou kočku. Velmi   působivá je scéna výměny zajatců na mostě,   motiv oslíka ztrápeného nešťastnou láskou   nebo Luka chytající míč zajatého syna.
K   filmu Život je zázrak jsem přistupoval s   obavami, jestli už Kusturica neztratil dech,   nezačal vařit z vody a žít z minulosti. Nic   takového. Zase jsem si ten spektákl užil,   pobavil se, žasnul a ke všemu i dojal.

Je jedno v jakém prostředí a mezi kým se film   odehrává, jestli mezi Romy, Srby, Američany...   tyto světy se od sebe v Kusturicově podání   prakticky neliší. Vždy jde o šílený,   hlučný, zběsilý, ztřeštěný a pestrý svět   (doplněný většinou patřičně energickou   hudbou), který připomíná jakousi magickou   imaginaci lidského společenství.
I zde   zahajuje v podobně živém duchu, jak už známe   velmi dobře, a dlouho se drží tohoto stylu, ale   pak se najednou film snaží být úplně něčím   jiným, rapidně klesl na náladě a dostal se do   dramatické struktury, přitom se ale šíleně a   zbytečně se natáhl, což mu absolutně v ničem   neprospělo. Jako kdyby režisér chtěl natočit   válečné milostné drama aniž by se chtěl   vzdát svého typického stylu. Vznikl tak   poměrně nesourodý a trochu zmatený celek,   který i když má své silné chvilky v podobě   několika perfektních scén (všechny v první   půli filmu), už zdaleka nedosahuje kvalit   předchozích Kusturicových děl. Život je   zázrak zdvihá varovný prst, že jestli to takto   bude pokračovat, průšvih je nevyhnutelný.

Ve srovnání s předchozími Kusturicovými filmy   nepřináší Život nic nového, možná trochu   ubral na zběsilosti a přidal na poetice. Celé   je to takové neskutečné, takový ne úplně   povedený magický absurdní realismus. Možná by   pomohlo, kdyby film nebyl tak rozvleklý, možná.   Bohužel si už nedovedu představit, že   Kusturica dokáže natočit také úplně něco   jiného a překročit vlastní stín.

Absurdní, to je snad to první co mě napadne.   Podivné místo ztracené v čase. Píše se sice   rok 1992, ale tahle část Jugoslávie se   tváří, jako by se čas zastavil o pár desítek   let před tím. Civilizaci připomínají snad jen   koleje, část trati, která má spojit Bosnu a   Srbsko. Na nich oslice, která má splín   „Trápí se láskou.“ Láska k „zajaté“   muslimce ... „Jak je nebezpečné přilnout k   člověku“ a absurdita dobré zprávy ...   „žena se ti vrátila“. Absurdní občanská   válka a prázdná náruč do které vběhne   někdo jiný, koho jsme velmi milovali, než jsme   pro samou lásku ... málem zapomněli.

Velice pěkný film který hodně zajímavým   způsobem popisuje docela obyčejný osud   "člověka" jehož stereotyp silně   naruší občanská válka na balkáně.   Pořádně mě dostala až druhá polovina filmu   kdy se mu do cesty cesty připlete mladá muslimka   kterou si velmi rychle zamiluje, Kusturica nám   ukazuje lidskou hloupost která ničí vše co jí   přijde do cesty. Hlavně scéna s vlakem, lajnou   na koleji a podrazáckým podnikatelem je   nezapomenutelná.