Zimnice

Mladý úředník Acuši je zaměstnancem firrmy obchodující s rybami. Má jen jeden týden dovolené ročně. Trénuje doma golf a špatně zamířeným míčkem náhodou zapne dálkový ovladač. Na obrazovce promlouvají ze staré videokazety islandští manželé a zvou ho, aby se za nimi přijel podívat. Acuši to považuje za znamení - požádá šéfa o prodloužení dovolené a odlétá na island. Japonec s kufrem na kolečkách putuje zasněženým Islandem a zažívá neočekávané.

7. dny evropského filmu (2000)

Road movie o japonském obchodníkovi (hraje ho japonský herec
a slavná rocková hvězda Masatoši Nagase), který cestuje napříč Islandem, aby provedl smuteční obřad za své, zde zemřelé rodiče.

Snímek, navazující třeba na předchozí Fridrikssonův film Děti přírody nebo Kaurismäkiho Leningradské kovboje, je vystavěn z dobrodružných, ale zároveň i komických epizod, plných jemného humoru a neturistického pohledu na zcela výjimečnou zemi.

Acuši Hirata dostává pouze jeden týden dovolené ročně, a tak se těší, že ho stráví na Havaji hraním oblíbeného golfu. Ale dědeček ho přesvědčí, aby vyměnil vyhřáté pláže za studené ledovce a odjel uctít vzpomínkou své rodiče, kteří tragicky zahynuli v odlehlé islandské řece. Během cesty Acuši ochutná nejen vodku Black Death, ovčí hlavy a kvašené žraloky, ale též pozná, jaká mystická kouzla dovedou islandské pohádkové kameny…

Kino ART

Koprodukční snímek Zimnice je společným projektem nezávislého amerického producenta Jima Starka (častého spolupracovníka Jima Jarmusche) a islandského režiséra F T Fridrikssona. Stark chtěl natočit na Islandu road movie a chtěl, aby v něm hrál japonský herec Masatoši Nagase. Fridriksson na základě zprávy z islandské televize zpracoval námět o Japonci, přijíždějícím na ostrov provést obřad na památku rodičů, kteří tu zahynuli při nehodě (ve skutečnosti šlo o rodiny, jež přijely uctít památku japonských vědců, zemřelých při autohavárii).

Mladý tokijský úředník Hirata během putování napříč mrazivou, drsnou, ale divukrásnou zemí prožije řadu epizod, jež ho přivedou k poznání, že „cesta může sama být cílem". Mladík se totiž dozví mnoho věcí o Islandu, ale zejména také sám o sobě. Islanďané jsou prezentováni jako pohostinní lidé, leckdy s podivínskými rozmary, ale vždy s důvěrou v člověka, v přírodu i ve věci, jež se vymykají rozumu.

Velký podíl na celkovém výsledku nesporně zajímavého snímku mají kameraman Ari Kristinsson a skladatel Hilmar Órn Hilmarsson, pracující s dunivými hudebními plochami a s islandskou tradiční písní.

Kino AERO

Japonec Hirata (Nagase) se vydá na daleký Island. Chce nalézt místo, kde zemřeli jeho rodiče, aby tam mohl vykonat tradiční smuteční obřad. Zmatený a příliš slušný mladík se snadno stává obětí manipulace či podvodu a jeho jasně naplánovaná cesta se od začátku značně komplikuje. Setkává se s místními obyvateli i turisty, kteří ho ve vlastním zájmu a s (více)méně nekalými úmysly využijí. Většina těchto lidí představuje poněkud přehnané groteskní figury, jejichž mentální zdraví se pohybuje někde na hranici „normálnosti" a bláznovství. Hirata všechna příkoří pokorně přijímá stejně rezignovaně jako nudnou a neměnnou rutinu svého všedního tokijského dne. Pro svou cestu si navíc zvolil nejméně vhodné roční období, neboť tuhá zima - ve filmu neustále zdůrazňovaná množstvím sněhu a velkými vánicemi - je pro Japonce příliš krutá a někdy mu téměř znemožňuje, nebo přinejmenším komplikuje přijatelný způsob cestování. Přesun do pustějších míst tradičními dopravními prostředky zároveň zdůrazňuje vrchol putování v jeho meditativní poloze, uskutečnění rituálu jediným, osamoceným člověkem. Pustá islandská krajina tak ostře kontrastuje s v úvodu snímku prezentovanými záběry japonského velkoměsta, které je doslova přeplněné lidmi, výškovými budovami a neony a naprosto zde absentují přírodní prvky, natož krajina v podstatě nedotčená člověkem. Zvyklosti, denní tempo, typické zaměstnání i způsob trávení volného času jsou samozřejmě diametrálně odlišné. Japonec na Islandu je jednoznačně cizorodým, až exotickým prvkem a je všude středem zájmu. V novém prostoru se snaží zorientovat a dosáhnout svého cíle, což není zrovna snadné. Komorní příběh ve fridrikssonovsky nenápadném stylovém hávu a nehostinných islandských reáliích je odlehčen komickými výstupy vedlejších postav, které zároveň tematizují otázku „normálnosti", morálnosti a islandské identity.

Marie Barešová, 36.LFŠ 2010

Acuši Hirata je obyčejný tokijský úředník, který si svůj každoroční týden dovolené tentokrát hodlá užít na Havaji. Ovšem dědeček svého vnuka nakonec přesvědčí, že mnohem lepší než válení se na přeplněné pláži je lepší si vyrazit na Island - vykonat tradiční pohřební rituál a uctít tak památku svých rodičů, kteří tu kdysi utonuli v řece. Obsah filmu pak režisér prozrazuje víc než výstižně už úvodními záběry, nasnímanými v Japonsku, které jsou na rozdíl od "širokoúhlého" Islandu natočeny na klasický formát. V duchu svého na Oscara nominovaného snímku DĚTI PŘÍRODY (1991) totiž režisér posílá svého hrdinu na cestu napříč Islandem, aby jel, poznal a prozřel, že nadpřirozeno je součástí naší každodenní reality, a že cesta je občas tím nejlepším cílem.

Filmový přehled