Žena na válečné stezce

Mám rád takéto filmy bez   pseudohrdinstva a   superefektov, pôsobia   prirodzene a na mňa aj   trošku psychologicky. Keď   som tento film dopozeral,   nejakú chvíľku som stál   pri okne a pozeral von na tie   všetky paneláky a lampy a   cesty a rozmýšľal, či je   možné ešte vôbec zničeniu   Zeme ľuďmi nejako   zabrániť. Hoci nie je   filozofický a dôvody   počínania hlavnej hrdinky sa   takmer nijako nerozoberajú,   spontánne privodí divákovi   otázku: Kde sú hranice?   Chvíľkou filozofie je   akurát čítanie jej   manifestu: „Sabotáž naší   přírody, která způsobuje   oteplování planety a   okyselování moří, je   zločinem proti veškerému   životu na Zemi. Mezinárodní   koncerny jsou hnací silou   tohoto zločinu, kterou   očividně nemůže zastavit   už ani demokracie. Žádám   všechny, kdo tohle čtou, aby   povstali, aby použili svou   vynalézavost a působili   škody těmto koncernům. To   je totiž jediný jazyk,   kterému tyto bezohledné   globální koncerny rozumí.   Sami totiž touto metodou   pracují. Škodí přírodě i   společnosti. Existuje právo,   které je nadřazené všem   lidským zákonům. Nelze ho   nijak obejít. Slouží k   ochraně života a   zajištění zdraví   budoucích generací.   Současná generace je velmi   silná, ne-li nejsilnější,   co kdy byla. A je také tou   poslední, která může   reagovat a zastavit válku   proti Matce přírodě. Pro   naše děti a vnoučata už   bude pozdě, ty už nebudou   moct změnit nic. Momentálně   je to na nás, abychom   konečně jednali.“

Islandských filmů jsem   viděl povícero a všechny   byly dobré, ba vynikající,   ovšem tento mě zcela   zboural. Tenhle malonárod, s   počtem občanů jako je   obyvatel Brna, je   fenomenální! Příběh o   odvážné ”ekoteroristce“   Halle, ženě středního   věku, která originálním   způsobem, (pomocí luku),   zkratovává elektrické   vedení do islandské   hliníkárny, je naprosto   okouzlující. Já jsem z něj   byl tedy absolutně nadšen a   na mnoha místech i hluboce   dojat. Policejní honičky na   statečnou ”ekoteroristku“   jsou úžasný akčňák,   kterému se ty hollywoodské   nemůžou rovnat. Do toho   opravdu krásná a pro   obyvatele české kotliny   exotická krajina Islandu.   Film má navíc ještě i   další humánní rovinu   adopce ukrajinské holčičky,   válečného sirotka. Pointu   spoilovat nebudu, (ale   samozřejmě že v ní   zafunguje to, že filmová   hrdinka má sestru –   dvojče). Zmíním ale ještě   jednu formální originalitu   filmu. Ten jako by   parafrázoval filmařský   manifest ”Dogma“, který   praví, že hudba má znít ve   filmu jen v případě, že v   ději nějaký zdroj hudby   reálně je a tak je ve filmu   v mnoha záběrech přítomná   ethno kapela, bez ohledu na   logiku její přítomnosti.   Pecka! Hrdinka filmu je   naprosto famózní, (hraje jí   Halldóra Geirharðsdóttir),   přestože z českého   Greenpeace by jí pro její   radikalitu určitě   vyloučili. Ale já její   její manifest, který ve   filmu rozhazuje ze střechy,   rozhodně podepisuji.
Připouštím že jsem se   do této okouzlující dámy   trochu zamiloval. Připomíná   trochu postavu Dušejky z   filmu Agnieszky Holland   ”Přes kosti mrtvých“.   Pokud jste film ještě   neviděli, určitě   vyzkoušejte jestli okouzlí i   vás.

Levičácké ekologický   zaujaté, navíc   feministické. Kdyby ta malá   holčicka byla alespoň ze   Sýrie a ne z Ukrwjiny na   sojuzu.