Zázraky se dějí jen jednou

Je rok 1939. Mladý student Jérôme (Jean Marais), obdivovaný mnoha studentkami, si na Sorbonně v Paříži povšimne italské studentky Claudie (Alida Valli), která ho tajně sleduje. Najde ji na koleji a posléze se do sebe zamilují. Začínají poslední studijní prázdniny v létě 1940, oba jedou do Itálie na dovolenou do malého hotelu v Abruzzu. V hotelu je považují za manželský pár na líbánkách. Vše ale náhle přeruší vyhlášení války Itálie Francii v červnu 1940. Oba se loučí na nádraží, Jérôme je mobilizován do francouzské armády.

Další děj probíhá střihově. Jérôme je zajat a v zajateckém táboře kreslí na zamrzlé okno tvar dívšiných rtů, který si zapamatoval. Po skončení války se Jérôme snaží uchytit v nějakém zaměstnání, přestože nedokončil studia na chirurga. Ale vezme si starší ženu a postupně se dostává jako obchodník mezi dobře situovanou společenskou vrstvu. Asi po deseti letech od ukončení války, po rozchodu s manželkou, začíná uvažovat, že vyhledá svoji italskou lásku, na kterou nemůže zapomenout. Po dlouhém hledání ji nachází v Turínu zaměstnanou v nemocnici jako pomocnou sestru. Žije v malém pokoji a v tajné známosti s ženatým doktorem. Jérôme ji přesvědčí, že na ni nezapomněl a přiměje ji, aby si vzala v nemocnici dovolenou a jeli společně na pár dní do stejného hotelu v horách. Tam je majitel pozná a uvítá jako před deseti lety. Večer oba zjišťují, že se čas nedá vrátit, ale nakonec spolu stráví noc. Druhý den jdou na procházku přes malé náměstí, kde se milenci líbají a škádlí se u malé kašny. Claudia se k Jérômovi nakloní a řekne: „Ti budou ještě šťastní“. Jérôme se na ni podívá a odpoví: „Jestli jim k tomu dají čas“. Je rok 1955, deset let po válce.