Zatmění

Mladá, atraktivní Vittoria se rozejde s milencem a vzápětí si začne s mladým a bezohledným burzovním makléřem. Rozvíjející se vztah ani vzájemná sexuální přitažlivost však nemohou překrýt citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost dávat a přijímat lásku.

Film je součástí Antonioniho „tetralogie citů“, do které patří ještě filmy Dobrodružství (1960), Noc (1961) a Červená pustina (1964). Hrdinka v podání Antonioniho dvorní herečky této doby, Monicy Vittiové, pociťuje nedostatek lásky, sama však neví, co vlastně chce a co si má se svou nespokojeností počít. S milencem žijí jen pro daný okamžik, jsou jen jednajícími těly, jejichž nitro je prázdné. Pocity protagonistů jako by odráželo odcizené město kolem nich: rozestavěná předměstí, průmyslové čtvrti, dravé prostředí burzy.

Antonioni svůj snímek staví pečlivě a pomalu, střídá obrazy, jako by psal báseň. Odhozená cigareta či opuštěná křižovatka tak vyjadřují stejné poselství jako výmluvné tváře ústředního mileneckého páru: zažít jednoznačný cit či dokonce milovat navždy je v dnešním světě těžké, snad až nemožné…

V italském znění s titulky.

Zdroj: ČT

Stručný děj: Vittoria (Monica Vittiová) se po delší době rozejde se svým přítelem Ricardem (Francesco Rabal). Nynější volnost jí ale poněkud vadí a nemá z ní žádné uspokojení. Naváže tedy novou známost s mladým a dravým burzovním makléřem. Pierre (Alain Delon) je ale naprosto citově chladný, což si Vittoria posléze uvědomí. Vztah ztroskotá na citové prázdnotě a na oboustranné neschopnosti přiblížit se jeden druhému.

Zatmění je filmem o ochablosti citových vztahů lidí přesycených životem. Jde o předposlední díl Antonioniho „tetralogie citů“, která přináší varianty na téma osamocenosti jedince v moderní civilizaci, nerovnoměrného vývoje techniky a duchovně-citových hodnot. V době kosmických letů zůstávají city a morálka na úrovni z Homérových dob - a z takového antagonismu (který nijak nedeklasuje antická duchovní kritéria, pouze konstatuje jejich dnešní neúčinnost) vyvstávají choroby doby: neschopnost navázat styk s ostatními, navíc vnitřní zmatek, živná půda pro neurózy. Antonioniho snímky vyžadují značnou divákovu spoluúčast. Zatmění variuje ústřední motiv Antonioniho „tetralogie citů“ ve dvou navzájem propojených rovinách: v osobním osudu hrdinky a v jejím citovém životě – a v makrokosmu vnějšího světa, od impozantního víření v ohromném sálu burzy či nadhledu krajiny z letadla až po velké detaily bezvýznamných, odhozených, zbytečných věcí, němých svědků času, slov a emocí. Samotný Antonioni o svém filmu mj. říká: „Byl bych chtěl napsat do úvodních titulků Zatmění tyto dva verše Dylana Thomase:… nějaká jistota být musí/ když ne milovat dobře, pak aspoň nemilovat… Za problém dnešní doby pokládám prázdnotu citů, jejich nemoc, jejímž projevem je samoúčelná sexualita a planý erotismus. Málo lidí vede život, jaký by chtěli vést: mají zajištěnou, dobře placenou práci, zítřek bez překvapení, a zdá se jim, že se chytli do nějaké pasti, že jsou součástí nesmyslného koloběhu. Moderní svět je zaskočil, nalezl je nepřipravené, jejich morálka a životní stanoviska se do něho nehodí, jejich životní hodnoty se hroutí. O tom se pokouším točit filmy. O tom je i Zatmění.“
Seminář italského filmu 2003

Autor/Zdroj: /