Vrah mezi námi

Vrah mezi námi právem náleží mezi kanonická díla světové kinematografie, ale přitom uchvátí svými nestárnoucími kvalitami. Ještě dnes působí snímek z raných třicátých let dvacátého století poutavě a svižně především díky, na svou dobu revolučnímu, užití formátu zvukového filmu. Synchronní zvuk zde nebyl použit jako prvoplánová atrakce, ale coby prostředek, jenž umožní spojit jednotlivé linie rozvrstveného spletitého vyprávění. Vrah mezi námi pojednává o pátrání po vyšinutém vrahovi malých dětí. Bezradná policie se zmůže jen na neustálé razie v pochybných čtvrtích, což ale těžce nesou členové cechu zlodějů a kuplířů, neboť jim kvůli tomu ucházejí zisky. Proto jejich čelní představitelé rozhodnou, že se všichni členové podsvětí za pomoci cechu žebráků pokusí vraha vystopovat a zneškodnit.

Mistrovský režisér Fritz Lang film pojal jako dynamickou mozaiku postavenou na paralelní montáži. Diváci tak sledují současně počínání vraha, policie i galerky, ale také poznávají jednotlivé složky policejní práce i roztodivné úrovně podsvětí. Právě zvuková stopa hraje významnou roli při spojování těchto různorodých prvků do jednoho plynulého proudu. Nejen, že například monolog z jedné scény zní i přes jiné záběry, čímž je vztahuje k první výpovědi, ale film dokonce nápaditě spojuje záběry odlišných situací do vzájemných vztahů, že hovory z nich, ač vzdálené prostorem i časem, vyznívají jako dialog. Snímek nezapře své stáří, když se v něm mísí moderní styl herectví a technické prostředky s postupy němé kinematografie. Ovšem i tento přechod stylů je ve snímku využit významově, když pouze postava šíleného vraha je pojatá s teatralitou němého filmu, což kontrastuje s přirozeněji pojatými figurkami z řad policie a zločinců.

Režisér Fritz Lang patří mezi nejuznávanější tvůrce v dějinách kinematografie. Ve dvacátých a raných třicátých letech natočil zásadní díla německého filmu jako Unavená smrt (1921), diptych Nibelungové (1924), Metropolis (1927) a Závěť doktora Mabuse (1933). Když se odmítl stát sympatizantem nacismu, odešel do Ameriky, kde na svou kariéru úspěšně navázal dodnes oceňovanými filmy jako Byl jsem lynčován (1936), Ministerstvo strachu (1944) či Velký zátah (1953). Tehdy začínající herec Peter Lorre, jenž se fenomenálně zhostil role vraha, také dal brzy Německu sbohem a stal se vyhledávaným aktérem britských a hollywoodských filmů. Mezi jeho nejznámější role patří Muž, který věděl příliš mnoho (1934), Maltézský sokol (1941) a Casablanca (1942).

V německém znění s titulky.

Zdroj: ČT

"Vrah mezi námi". Ještě byly příliš živé vzpomínky na řádění düsseldorfského vraždícího netvora, než aby film, který zpracovával podobný námět nemohl být podezírán z vypočítavé senzačnosti, když čerpal svůj příběh z temných pudů a záhad lidské duše a smyslů. A přece zde Langova režie s kohortou spolupracovníků vytvořila umělecké dílo, jehož obsahová napínavost je daleka laciné senzačnosti. Dovedla zachytit a vylíčit v hereckém výtvoru představitele vraha dětí (Peter Lorre) člověka, jenž se občas ocítá v zajetí svých zvrhlých pudů, pokouší se o zápas s nimi, ale podivný zákon přírody, připouštějící vítězství utajeného zla, činí z něho netvora z nejhroznějších, vraha děvčátek.

Představitel této role vyjádřil svými gesty a výrazem obličeje tyto boje a nezkrotné zlé touhy i hrůzu z vlastní smrti u toho, jenž se neděsil mrtvol svých obětí, tak působivě, že vyvolal představu člověka spíš nešťastného, vyvržence a štvance lidské společnosti a jejích zákonů, ne dalekého soucitu, kdyby jeho zločiny nebyly tak strašné a neodpustitelné. Vrah je štvancem, policie vyvíjí úžasnou činnost, ale také velkoměstské podsvětí uzavírá kolem něho kruh, aby se ho zmocnilo a jej odstranilo, ne pro mravní skrupule, ale aby se gangsterům ulehčilo od rušivých policejních zátahů.

Tato štvanice na mravně chorého člověka tvoří větší část filmu a poskytuje režii příležitost k rozvinutí vzrušujících obrazů a předvedení zdařilých typů obou světů: je to panika ve městě, ne bez humorných scén, razie v krčmě, a jako její protějšek noční obsazení obchodních kanceláří organizací gangsterů, její soud nad vrahem, výslechy na policii s neodolatelnou postavou komisaře Lohmanna (Otto Warnicka) atd. Tenkrát naše všudypřítomná prvorepublikánská cenzura dělala filmu potíže, pravda, nebyl to z tehdejšího pohledu film pro mládež, ani pro dorůstající ne, ale zato velmi poučný film pro rodiče, ovšem pro rodiče rozvážné, kteří nepropadnou nerozumným úzkostech z onoho dusného ovzduší, které na ně z filmu zavanulo.

Malý obtloustlý muž se snaží získat důvěru školačky Elsie, u slepého pouličního prodavače pro ni koupí balónek a později ji zneužije a zavraždí. Krátce po činu mu je policie na stopě, v místě jeho bydliště je znám jako milý a přátelský člověk. Následuje rozsáhlé pátrání a razie.. Aby se kriminální podsvětí vyhnulo zvýšené policejní aktivitě začne, pomocí velké sítě, také hledat vraha. A tak mají policisté a kriminální živly společný cíl. Nakonec je úspěšnější podsvětí, a v opuštěné tovární hale uspořádá s vrahem proces. I když se vrah obhajuje svou duševní poruchou je tribunálem zločinců odsouzen k smrti. Na poslední chvíli zasahuje policie a tak je jeho život prozatím zachráněn, ale trestu před řádným soudem neujde. Hlavním tématem filmu je především zkoumání pohnutek vraha jež ho vedly k tomuto činu.

Tomu napovídá i vykreslení vraha samotného, od bezcitného surovce až po člověka ovládaného svou úchylkou a hnusícího se sám sebe.

Prototyp thrilleru (Lang jako jeden z iniciátorů tohoto dnes spíše amerického žánru, vliv Langa na Hitchcocka) a jeden z nejvýznamnějších německých filmů zvukové éry.

Podobně jako u Kabinetu dr. Caligariho byl scénář inspirován skutečnou událostí. Hlavní postavou filmuje sériový vrah (zde navíc pedofil), kterého žene neovladatelný pud zabíjet. V životní roli zde zazářil Peter Lore (později znám, v porovnání s úspěchy Karlofa, Price, nebo Leeho, jako poněkud opomíjený představitel padouchů).

Vedle sugestivního ztvárnění metaforických obrazů (proslulý balónek symbolizující unikající dětskou duši) nabízí Vrah mezi námi silné dokumentární kvality (narozdíl od jiných filmů s příbuznými rysy, jako je například naivní Mlčení jehňátek), a to především u scén znázorňujících práci policejního týmu. Tvar snímku však ve své době nabídl i společenskou metaforu na nastávající nacistické represe. Nechybí v něm ani Langovo oblíbené ztvárnění zuboženého davu v roli problematického mstitele.

ZDROJ: Kino AERO