Tajemství mumie

I Luc Besson se nakonec nechal   zlákat komiksovou   popularitou. A tak sáhl po   komiksu ryze evropském,   samozřejmě francouzském,   svým dobrodružstvím,   důvtipem a humorem sobě   vlastním nemálo podobnému   slavnému Tintinovi a natočil   snímek, dá se říci, pro   celou rodinu, který je však   potřeba pojmout tak, jak je.   Je to jednoduché. Pokud   neznáme Tardiho komiks   „Adèle Blanc-Sec“, který   vyšel asi v deseti svazcích   a to někdy od 70. let,   nemůžeme hodnotit snímek   jako komiksovou adaptaci, ale   pouze jako obyčejný běžný   film plný fantazie a   dobrodružství.   Dobrodružství s oživenými   mumiemi a dinosaury. Každý   si jistojistě řekne, že   dobrodružka Adèle je něco   jako Indiana Jones v sukních,   ale nakonec, proč ne. Taková   škatulka je svým způsobem   pocta. Celé dobrodružství   se odehrává v roce 1912 v   Paříži. To v rámci   fantasie znamená mnohé. Luc   Besson však na to nešel jako   Hollywood, ale ryze evropskou   cestou. Vytvořil filmové   rodinné dobrodružství   plného humoru a jisté   skromnosti. A to je pro   někoho kamenem úrazu.   Nevytvořil nový příběh na   základě komiksu, ale spojil   dva komiksové sešity, tedy   dva příběhy, čímž vlivem   propojení v podstatě vzniklo   něco jiného, což komiksoví   fanoušci nemají zrovna moc v   lásce. První filmový   snímek o Asterixovi byl   dokonce vytvořen z různých   scének z několika   komiksových sešitů a   kupodivu to zafungovalo. Děj   jako takový může bez   roušky fantazie připadat   hloupý, ale je fakt, že   tohle se nikterak nebere   vážně a naopak má v   úmyslu diváky pouze pobavit.   Po celou stopáž je   udržováno rychlejší tempo   a tak to má docela švih.   Vizuální stránka obrazu   jsko vždy ohromí. Na něčem   takovém si Besson dal vždy   záležet. A že ten komiks   tedy vůbec neznáme? No a co?   Proč si tím kazit filmovou   zábavu. Snímek svůj účel   splňuje, tak co.

Nemůžu se počítat za   fanouška Luca Bessona,   protože Leona jsem neviděla   a Pátý element se mi   vykouřil z hlavy den po   zhlédnutí. Nicméně na   Adele jsem se dost těšila a   zklamaná nejsem. Je to ten   typ filmu, který sledujete s   jedním koutkem pozdviženým,   čekajíc, co si na vás zase   vymyslí za překvapení (a o   ty není nouze, jakož i o   smích). Trikové záběry   ptakoještěra byly jak z   Cesty do pravěku, ale   připadá mi to spíš jako   filmařská recese (na vztek   všem avatarům apod.), což   je docela sympatické...

Nejde o nějaké hodnotné   dílo, nýbrž o zábavu.   Některé nápady ušly,   zejména trikové záběry.   Tahle podívaná je   směřována k určitým   divákům, kterých bude   více, než-li by se zdálo.

Můžu říct, že už jsem   viděl hodně slintů, ale   takový blábol už jsem   dlouho neviděl. Film míchá   několik příběhů, které   těžce zapadají do sebe.   Jedna hvězdička jen proto,   že se na to dodívala i moje   dcera...