Tajemství mumie

I Luc Besson se nakonec nechal zlákat komiksovou   popularitou. A tak sáhl po komiksu ryze   evropském, samozřejmě francouzském, svým   dobrodružstvím, důvtipem a humorem sobě   vlastním nemálo podobnému slavnému Tintinovi a   natočil snímek, dá se říci, pro celou rodinu,   který je však potřeba pojmout tak, jak je. Je   to jednoduché. Pokud neznáme Tardiho komiks   „Adèle Blanc-Sec“, který vyšel asi v deseti   svazcích a to někdy od 70. let, nemůžeme   hodnotit snímek jako komiksovou adaptaci, ale   pouze jako obyčejný běžný film plný fantazie   a dobrodružství. Dobrodružství s oživenými   mumiemi a dinosaury. Každý si jistojistě   řekne, že dobrodružka Adèle je něco jako   Indiana Jones v sukních, ale nakonec, proč ne.   Taková škatulka je svým způsobem pocta. Celé   dobrodružství se odehrává v roce 1912 v   Paříži. To v rámci fantasie znamená mnohé.   Luc Besson však na to nešel jako Hollywood, ale   ryze evropskou cestou. Vytvořil filmové rodinné   dobrodružství plného humoru a jisté   skromnosti. A to je pro někoho kamenem úrazu.   Nevytvořil nový příběh na základě komiksu,   ale spojil dva komiksové sešity, tedy dva   příběhy, čímž vlivem propojení v podstatě   vzniklo něco jiného, což komiksoví fanoušci   nemají zrovna moc v lásce. První filmový   snímek o Asterixovi byl dokonce vytvořen z   různých scének z několika komiksových   sešitů a kupodivu to zafungovalo. Děj jako   takový může bez roušky fantazie připadat   hloupý, ale je fakt, že tohle se nikterak nebere   vážně a naopak má v úmyslu diváky pouze   pobavit. Po celou stopáž je udržováno   rychlejší tempo a tak to má docela švih.   Vizuální stránka obrazu jsko vždy ohromí. Na   něčem takovém si Besson dal vždy záležet. A   že ten komiks tedy vůbec neznáme? No a co?   Proč si tím kazit filmovou zábavu. Snímek   svůj účel splňuje, tak co.

Nejde o nějaké hodnotné dílo, nýbrž o   zábavu. Některé nápady ušly, zejména   trikové záběry. Tahle podívaná je   směřována k určitým divákům, kterých bude   více, než-li by se zdálo.

Můžu říct, že už jsem viděl hodně slintů,   ale takový blábol už jsem dlouho neviděl. Film   míchá několik příběhů, které těžce   zapadají do sebe. Jedna hvězdička jen proto,   že se na to dodívala i moje dcera...

Nemůžu se počítat za fanouška Luca Bessona,   protože Leona jsem neviděla a Pátý element se   mi vykouřil z hlavy den po zhlédnutí. Nicméně   na Adele jsem se dost těšila a zklamaná nejsem.   Je to ten typ filmu, který sledujete s jedním   koutkem pozdviženým, čekajíc, co si na vás   zase vymyslí za překvapení (a o ty není nouze,   jakož i o smích). Trikové záběry   ptakoještěra byly jak z Cesty do pravěku, ale   připadá mi to spíš jako filmařská recese (na   vztek všem avatarům apod.), což je docela   sympatické...