Svět jeřábů

Film o stárnoucí a tlusté někdejší rockové hvězdě, která hledá práci jako polokvalifiko-vaný dělník. Vše ve stylu italského neorealismu padesátých let dvacátého století. Film Svět jeřábů je plný instinktivního smyslu pro optimismus a vytrvalost, která drží muže a ženy dělnické třídy v Argentině nad vodou.

Jean-Luc Godard tvrdil, že neexistuje kinematografické zobrazení práce. Snímek Svět jeřábů, který je jedním z nejreprezentativnějších filmů fenoménu od poloviny 90. let minulého století filmovými kritiky označovaného jako „Nuevo Cine Argentino" („Nový argentinský film), ke ovšem jednou z mála výjimek potvrzujících toto pravidlo. Devětačtyřicetiletý bývalý hudebník Rulo je právě bez práce a trápí jej samota a vztah s dospívajícím synem. Jednoho dne se mu podaří získat krátkodobou smlouvu jako řidič jeřábu. On a jeřáb jsou jeden stroj. Jak by řekl Deleuze „tvoří organickou jednotu". Páky a kolečka stroje jsou prodloužením jeho vlastního těla a tvoří živý celek, přesný a neomylný. Nakonec ale Rulo kvůli příznakům srdeční vady
opět ztrácí práci a zůstává bez možnosti být „onou bytostí". Bez možnosti stát nade všemi. A tak začíná jeho pouť po Patagónii, kde hledá to, co ztratil. Snímek svou poetikou v mnohém odkazuje na díla italského neorealismu a přináší realistický pohled na každodenní život v Argentině.
katalog 1. Festivalu nad řekou

V době svého uvedení, tedy před více než deseti lety, znamenala prvotina režiséra Pabla Trapera (dnes známý režisér, pravidelně se vracející do Cannes) pro argentinskou kinematografii závan čerstvého vzduchu. Snímek totiž ukázal, že je možné v Argentině natočit úspěšný film bez známých herců a s nízkým rozpočtem. Svět jeřábů nastolil spolu s filmem Pizza, pivo, kouř (1998) v argentinském filmu i potřebnou generační změnu. Setkáváme se s filmem realizovaným mladými lidmi, které zajímají nové narativní formy a jež se soustředí více na vlastní příběh než na rozpočet, produkci a známé herce. Pablo Trapero ho natočil v 27 letech. Společným jmenovatelem jeho filmů je věrohodnost, ze které vychází rovněž prvotina Bruna Stagnara a Adriana Caetana (Pizza, pivo, kouř). Věrohodnost pohledu na ty, kteří přežívají, avšak bez odsuzování filmového didaktismu, jenž je tak blízký melodramatu. Zde nejsou jednotlivé názory, existuje pouze každodenní přirozenost. Obrovské jeřáby jsou symbolem existence Rula (Luis Margani, neprofesionální herec), který si klestí cestu životem za cenu mnohých ran a boje, ale už má svá léta a projevů nevole zažil víc než dost. Rozvedený, s pověstí spekulanta a vychovávající dospívajícího syna, bojuje za udržení své mizerné životní situace tváří v tvář společné hrozbě v podobě nezaměstnanosti. Stejně jako u jiných i v tomto případě není lékařské vyšetření jistotou pro zaměstnance, ale omluvou pro zaměstnavatele, kterému umožňuje zbavit se „neschopného". Krajina Comodoro Rivadavia na vyprahlém argentinském jihu možná Rulovi nabídne novou příležitost. Konec Světa jeřábů v nás vzbuzuje otázky, nutí nás doplnit mozaiku a volá po naději. Film vytvořený na základě drobných pozorování, která spisovatel Osvaldo Bayer definoval následovně: „Je to jako kdybych poprvé viděl Zloděje kol od Vittoria De Sicy. Stejné trápení, stejná melancholická neschopnost, rezignace a obrovský smutek. To roztržené a rozdrásané, co už nikdy nebude možné dát dohromady a obejmout." Nebo to, co nostalgicky obejmeme v nekonečném prostoru temného sálu.
Pablo De Vita, 36.LFŠ 2010