Sluneční ulice

Všem z vás se bude chtít srovnávat Eastie Boys s Pelíšky.
Až se budete vracet z kina, budete se hádat, který z těch dvou filmů je lepší, a shodovat na tom, že jsou si hodně podobné. No jasně, oba ty filmy vypráví chlapec, který vyrůstá v reálném socialismu. Němec Micha je sice o něco mladší než Míša Šebek, vyrůstá ve Východním Berlíně v polovině sedmdesátých let, ale jinak toho mají mnoho společného. Jsou obklopeni výdobytky socialistické společnosti (kultovní plastové lžičky soudruzi z NDR sice vyvezli do Československa, ale víceúčRelový stůl „Mufuti" či rádio Minetta, které na rozdíl od japonských hi-fi „neplýtvá místem na zbytečné knoflíky a dva reproduktory", si ponechali), jejich okolí se zmítá mezi mezi slepou vírou ve světlou komunistickou budoucnost a nespokojenou touhou po Západu doprovázenou opatrným mrmláním. Nemá cenu si nad těmi podobnostmi lámat hlavu - u detek- tivky vás taky nezarazí, že na jejím konci odhalili vraha stejně jako v té, co jste viděli jindy. Komunistická retrokomedie totiž začíná být stejně speciální filmový žánr jako britská detektivka nebo indický muzikál. Vzniká jenom v jednom specifickém cípu světa a na zbytku zeměkoule mu skoro nikdo nerozumí. A představuje jedinou věc, za kterou bychom mohli komunismu poděkovat (ale neuděláme to, že ne?). A to, že se můžeme na jeho účet takhle dobře pobavit.
A bavit se budete náramně. Eastie Boys jsou jednou z nejlepších komedií, které jsem za posledních deset let viděl, a pokud máte jenom trochu smysl pro humor, půjdete na ten film víckrát. Budete si ověřovat, jestli vám neutekl žádný z těch drobných vtípků skrytých v pozadí, budete si znovu vychutnávat ty báječně gradované pointy, budete si vychutnávat herecký výkon Detleva Bucka v roli smolařského policajta (režisér Eastie Boys Leander Haubmann se objevil v Buckově filmu Männerpension
a Buck mu tuto pozornost oplatil)... ale nejvíc se asi půjdete znovu podívat na maminku. Na ten její úžasný, něžný a vtipný minipříběh se západoněmeckým pasem, který nebudu prozrazovat, ale rád bych za něj alespoň poděkoval. Tyhle retrokomedie nejsou žádnou idealizací totality, jak se nás o tom snaží přesvědčovat zastydlí disidenti. Je to náš jediný způsob vykoupení - poté, co jsme se dozvěděli o všech těch hrůzách, kterých jsme byli svědky a účastníky. Poté, co jsme si přečetli, kdo všechno z našich přátel donášel na nás a na naše rodiny. Poté, co všichni předstíráme, že už jsme na to zapomněli, se můžeme alespoň od srdce zasmát.
Protože jenom tak budeme moci umřít šťastní.
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ Premiére 2000/11/55

Autor/Zdroj: Baldýnský Tomáš/Premiere


Příběh: Parta kluků z východního Berlína právě prožívá nejhezčí léta svého života bez ohledu na komunistický režim, který je obklopuje. Život v pohraniční ulici znamená jen civět si se šťastnějšími sousedy do oken, ale i rivalitu se Zápaďáky, kteří chodí do východní části balit nejhezčí děvčata. Letí elpíčka z černého trhu, odboj proti systému je v kurzu, a tak se zamilovaný Mícha snaží přijít s jakoukoli špatností, aby zapůsobil na krásnou Miriam.
Čas malin nezralých a ztrácení dětského pelu věčné a oblíbené téma. Eastie Boys jsou tradičním představitelem tohoto žánru, příjemným, ovšem nijak zvlášť výrazným nebo objevným. A navíc mají tak trochu smůlu. České publikum má ještě v živé paměti celonárodní povstání, které způsobily Pelíšky. Úspěšný film ze stejného soudku, vyzbrojený výhodou domácích specifik, se skvěle napsanými dialogy a výbornými výkony známých hvězd. I když příběhem mají blíž k Šakalím letům, Eastie Boys se srovnání s Pelíšky nevyhnou a vycházejí z něj jako chudší příbuzný.
Ale není potřeba házet východoněmeckou flintu do žita. Nenápadný rodinný film potěší zejména starší diváctvo, které si s úsměvem i trochou zadostiučinění rádo zavzpomíná na „dederónskou" výkladní skříň. Navíc Eastie Boys nabízejí důvěrný pohled do pro nás bizarního, ne-li zcela nepochopitelného pohraničního režimu v rozděleném Berlíně, kde byli Výchoďáci konfrontováni s kapitalistickým Západem doslova tváří v tvář. Neutuchající zástupy příbuzných proudících skrz celnice tam a zpět jsou pro scenáristy zdrojem satirických gagů. Vtipy o pašovaných punčo- cháčích a rakovinotvorném azbestu nejsou nové a našim fórům jsou podobné jak vejce vejci, zároveň ale mají punc berlínské exotiky.
Příběh kluků ze Sonnenallee působí trochu nevyrovnaně, scénář je přece jen poněkud řídký. Autoři ovšem dokázali snímku předat svou mladistvou energii, kterou trefně doplňují lehce toporné herecké projevy hlavních hrdinů. Tahle klukovská, poněkud nostalgická nálada dělá z Eastie Boys docela povedenou komedii na nedělní - nejspíše televizní - podvečer. Film si nedělá větší nároky než vás pobavit, případně nechat s veselou zavzpomínat. A právě ta střídmost je na něm sympatická. Muzikálový závěr, který opět vyvolá vzpomínku na Šakalí léta, připomíná, že i sousedé odvedle se na svá báječná léta pod psa dívají vlastně stejně jako my.
Šárka Halaštová Totalfilm 2000/9/97

Autor/Zdroj: Halaštová Šárka/Total Film


Míša a jeho kamarádi tráví svůj veškerý volný čas poslechem zakázané populární hudby, uháněním děvčat a poflakováním. Politika je zajímá minimálně a jedinou připomínkou státní moci je pro ně nabubřelý místní strážník, který se marně snaží udržet na uzdě jejich vrtochy. „Východoněmecké Pelíšky", odehrávající se v ulici přímo naproti berlínské zdi, jsou živým, nádherně zahraným příběhem o dospívání, který představuje ohlédnutí za dobou líčenou většinou prostřednictvím pochmurných témat nebo špionážních detektivek. Vyprávění postupuje od jedné humorné epizody k druhé, a jak se zvolna vyvíjejí charaktery postav, dostává film příchuť nostalgie po jedinečné historii Berlína, kterou navždy odvál čas.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora

Těžko říct, zda je dospívání těžší za socialismu, nebo kapitalismu, totality, nebo demokracie. Hormony zpravidla na politické pozadí neberou ohled. Jsou však situace, které mohou už tak dost drsnou přípravku na dospělost ještě kapánek zdramatizovat. Když má například sedmnáctiletý jedinec v tesilkách a s bakelitovým walkmanem made in DDR neustále na očích sedmnáctileté jedince ve festovních zvonáčích a s japonskými hi-fi přístroji na ramenou, stává se poněkud podrážděným. Ve věku, kdy by za trochu lásky a pravé americké džínoviny ušel mladý socialistický člověk světa kraj, bývá konfrontace s vymoženostmi západních demokracií krutá. Sedmnáctiletý Micha a jeho kamarádi by mohli vyprávět! Žijí ve východním Berlíně v ulici nemilosrdně přeťaté proslulou zdí, denně chodí kolem kamenné hradby chráněné ozbrojenou stráží a jako morčata se nechávají z nedaleké terasy okukovat stejně starými „západ'áky". Barevnou svobodu mají Micha and his boys na dosah ruky a za druhou je pevně drží šedá totalita, blížící se maturita a první socialistické i citové závazky. Může se zdát, že jim jde jen o to, jak sehnat zakázanou muziku, nedostatkové rifle a úzkoprofilové slečny, které nežalují předsedkyni školního komunistického výboru, hned jak jim rozepnete podprsenku. Ve druhém plánu ale svádějí své malé-velké bitvy o čest a svobodu a proti absurditě režimu bojují určitě statečněji než jejich otupělí rodiče. Občas jsou formy protestu (jako třeba močení na památník komunistických vůdců) poněkud svérázné, ale nějak se koneckonců začít musí...
Německá retro komedie Eastie Boys nese přívlastek rodinná, ale lépe by ji vystihlo označení „teenegerovská". Propagační plakáty ji odvážně přirovnávají k Pelíškům či Báječným létům pod psa, ale do těch má kvalitativně daleko. Nejvíce za nimi tahle „east sile story" zaostává v disciplíně zvané „inteligentní humor". Komika (až na pár podařených dialogů) staví převážně na tom, že někdo „legračně" chodí nebo „legračně" koulí očima. Transparentní demonstrace duševních pochodů a některé prvoplánově rozesmívací situace sklouzávají do nefalšované crazy komedie, ale jsou paradoxně nejslabší. Ale abych byla spravedlivá: možná právě proto, že se s těmi „báječnými lety" čeští filmaři vypořádali víc než precizně, chutnali mi Eastie Boys jako čaj z několikrát vylouhovaného sáčku. Chybějící tein dodávala muzika, na které spolupracovali kultovní Einstürzende Neubauten, Puhdys nebo Nina Hagen.
Pokud vás rozesmívá přímočarý humor typický pro německé komedie a máte ještě chuť podívat se do starých špatných časů očima našich severních sousedů, směle připočtěte k mému hodnocení 20 % a jděte se bavit.
Monika Valentová Cinema 2000/11/111

Autor/Zdroj: Valentová Monika/Cinema


Čeští distributoři německé retrokomedie Eastie Boys právem upozoňují na obdobu filmu s našimi Pelíšky. Větší sepjetí lze však hledat, a to nejen kvůli muzikálovým prvkům, spíše se Šakalími léty. Děj jednoduchého příběhu sedmnáctiletého chlapce, zamilovaného do pohledné spolužačky, se odehrává v sedmdesátých letech v ulici Sonnenallee, protínající Berlínskou zeď. Mícha a jeho kamarádi tráví mládí typické i pro jejich vrstevníky v celém východním bloku. Poslouchají zakázanou muziku, snaží se získat západní oblečení a po svém revoltovat proti režimu. Zároveň však nmozí z nich podléhají všudypřítomnému ideologickému tlaku a proti své vůli "se zařazují". - Snímek záměrně (ale bohužel i nezáměrně) připomíná dobové východoněmecké filmy, natáčené na legendární barevný materiál Orwo. Vznikl v ateliérech Babelsberg a nezapře původní divadelní školení debutujícího režiséra Leandera Haussmanna. Kromě jiného je nevyrovnaný i žánrově: někdy se blíží poloze neumělého muzikálu, jindy akcentuje těžkopádné prvky parodie. V Německu však byl nejúspěšnějším domácím titulem minulé sezony. Ve srovnání se zmíněnými českými filmy ovšem zůstává po všech stránkách pozadu.

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled