Sentiment

Adept se vydal za filmovým režisérem na penzi, jehož dílo jsme měli v úctě, aby se svým filmem přiblížil k myšlení, cítění a tvorbě; tedy aby udělal film. Okolnosti tomu chtěly, že zůstával se starým mužem, a na film na čas pozapomněl. Když starý režisér umřel, adept si připadal opuštěný. Doba, po kterou se setkávali, ho naplnila, ale nevěděl, jak naplnit předsevzetí, přestože jsme věděli, jak se dělá film.

Původně plánovaný film s režisérem Františkem Vláčilem nebyl realizován. František Vláčil zemřel v lednu 1999.

Na podzim roku 1999 začaly vznikat obrazy filmu inspirované místy realizace Vláčilových filmů. Na jaře roku 2002 byl realizován scénář - dialog filmu SENTIMENT, vycházející ze zvukových záznamů rozhovorů s režisérem Vláčilem v letech 1997 a 1998, ve filmu zprostředkovené hercem Jiřím Kodetem.

Režisér Tomáš Hejtmánek se narodil v roce 1971. V letech 1990 - 1997 studoval na FAMU v Praze katedru dokumentární tvorby, kde v roce 1993 realizoval film Jedna setina, inspirovaný životem a dílem grafika a malíře Vladimíra Boudníka. V roce 1992 byl na stáži ve francouzském Montpellier. V roce 1995 byl přijat na Royal College of Art v Londýně (film a TV). Ke studiu nenastoupil. V letech 1994 - 1996 realizoval první část filmu Anna. Od roku 1997 pracoval na filmu SENTIMENT.

Student katedry dokumentární tvorby pražské FAMU Tomáš Hejtmánek (nar. 1971) se rozhodl v roce 1997 natočit dokumentární film o Františku Vláčilovi (1924-1999), jehož tvorbu obdivoval. Začal se se starým a nemocným tvůrcem scházet a pořizoval zvukové záznamy jejich rozhovorů. Postupně se začal o starého muže starat a projekt ustoupil do pozadí. Natáčení pak mělo začít o Vánocích roku 1998. Jenže Vláčil onemocněl a 27.1.1999 zemřel. Tvůrce se po delším odstupu k tématu vrátil. Jenže místo filmu o Vláčilovi se pokusil realizovat film vláčilovský, inspirovaný jeho duchem a poetikou jeho děl. Změnil název z Vůně stínů na Sentiment a získal ke spolupráci herce Jiřího Kodeta. Ten představuje starého zchátralého filmaře (i fyziognomií tedy připomínajího Vláčila), který ve svém bytě vede monology či dialogy s mladým režisérem (mimo obraz), v nichž vzpomíná na minulost a mluví o principech filmové tvorby i o různých okolnostech vzniku vlastního díla. Jeho promluvy jsou upřímné a rozhodně ne sentimentální. Text vychází z autentických zvukových záznamů. Režisér jako starý a nerudný člověk mluví otevřeně a bez zábran také o soukromém životě, o alkoholu, o nemocech, o ženách i o době, v níž žil. Netají se svými trápeními a často se obrací na přítomné filmaře. Jeho výpověď je kombinována se současnými záběry z míst, kde kdysi Vláčil natáčel svá veledíla; obraz je "podložen" zvukovou stopou z těchto filmů. Zároveň mladý režisér na tato místa přivezl protagonisty Vláčilových děl, kteří vzpomínají na tvůrce i na tehdejší filmování. - Širokoúhlý snímek je natočen převážně černobíle, jen střídmě je použit barevný materiál. Původní tvůrčí záměr přerostl ve spolupráci Tomáše Hejtmánka se scenáristou a dramaturgem Jiřím Soukupem v nevšední umělecký esej o filmové tvorbě i o údělu výjimečně nadaného umělce. Navzdory snaze o zobecnění je však tak těsně spjat s osobností Františka Vláčila, že naplno může oslovit jen ty diváky, kteří dobře znají Mistrovo dílo.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2003/11