Sedm gladiátorů

Darius, hrdý kralevic spartský je nucen bojovat   o holý život v římské aréně s družinou   barbarských válečníků. Ty navzdory všemu   přemůže a je mu udělena svoboda, neprodleně   se vydává do rodného města, aby zjistil, že   spousta věcí se za dobu jeho nepřítomnosti   změnila. Otec byl zavražděn a vlády ve městě   se mezitím chopil zlotřilý Hiarba. Ten jakmile   je obeznámen o jeho návratu, nechá jej svými   pochopy přepadnout, naštěstí je poblíž   chůvin syn Livius, s jeho pomocí jsou   útočníci odraženi, bohužel si Darius v   zápalu boje nevšiml, že na místě zápasu   zapomněl rodinný meč. Hlavní hrdina spěchá   za svoji milovanou, z nenadání je však   milenecký pár vyrušen vpádem ozbrojených   vojáků, někdo totiž úkladně zavražil   snoubenčinnýho otce. Ze smrti je obviněn   Darius, neboť byl zabit jeho mečem, nikdo   nenaslouchá rekově obhajobě, zvlášť ne   milovaná žena, která má mysl zakalenou smutkem   a hněvem. Co by to bylo za bohatýra, kdyby se   ani nepokusil očistit své jméno, ozbrojencům   se vytrhne, hbitě překoná zeď, kde na něj už   čeká Livius, i s ořem. Spolu tryskem prchají z   města, mající jediný cíl, najít Dariových   pět starých přátel, pět gladiátorů, s   jejichž pomocí se chtějí postavit tyranovi.   Jako prvního najdou Flaccua, rychlého vrhače   nožů, s neoddiskutovatelným sklonem k   alkoholismu. Dalším je silák Milon, živící   se na poutích předváděním prostému lidu svou   sílu, třetí v pořadí je lučištník Xeno,   toho času oblažující svou společností jednu   postarší movitou dámu. Následuje kovář   Panurgus, se svou roztomilou dceruškou (ta se   postará o milostný trojúhelník). Posledním   přítelem do družiny je hbitý Vargas, toho   kamarádi zachrání z arény, kde mu byl jako   soupeř vybrán rozzuřený býk a poté dokonce i   velmi hladový lev. Avšak bídný Hiarba také   nezahálí, mobilizuje vojsko, neštítí se   dokonce ani únosu Aglaie, kterou by rád pojal za   choť. Naneštěstí noční útok palácových   stráží se nezdaří, nyní je na tahu Darius,   aby přešel do ofenzívy. Jedna půle skupiny se   pokusí zničit vojenský tábor pomocí stáda   splašených býků, druhá má však mnohem   těžší úkol, který by se pokoušel pouze   šílenec, chtějí totiž nenápadně proniknout   do zloduchovy skalní pevnosti. Vše neodvratně   spěje k rozhodujícímu střetu mezi Dariem a   Hiarbou na střeše pevnosti. Roku 1962 má   sandálový žánr největší dobu své slávy   již za sebou, přesto je pořád mezi diváckou   obcí nesmírně populární. Do hlavní role byl   obsazen Richard Harrison, ten se od svých   "soudruhů ve zbrani" lišil tím, že   to nebyl žádný kulturista, jen obyčejný,   neúspěšný, americký herec, který v Evropě   dostal příležitost, jako spousta jiných jeho   zámořských kolegů. Harrison rozhodně nebyl   nejlepším hercem na světě, ale role, které   vytvořil mu sedly jako ulité, zvláště v tomto   žánru se cítil velice dobře. Typově   odpovídal, nebyl žádná nabušená bedna jako   Steve Reeves, Gordon Scott a jiní, kteří   vytvořili siláky snad všech mytologií světa,   nikdy sám neporazil armádu, nevyvrátil kovová   vrata, ani silou svých paží neboural kamenné   hradby měst. Jeho role byly trochu odlišné,   vytvářel postavy patricijského stavu, které   byly nespravedlivě obviněny ze zločinu, jsou   nuceny prchnout, sami (lepší je však za pomoci   hrstky přátel, ženského pohlaví nevýjimaje)   dokázat svou nevinu a obnovit pošpiněnou čest.   Takovou postavou je i Darius, čestný, srdnatý,   vždy připraven se svými druhy být se prosti   bezpráví. Ostatní herci byli vybrání stejně   kvalitně, jen k ženskému obsazení bych měl   výhrady. Ve filmu vystupují jen tři ženské   psotavy, jedna z nich je babča nad hrobem, která   se mihne na pár sekund (hrdinova chůva), poté   už jenom dvě mladší dámy usilující o   Dariovo srdce, bohužel do role Aglai tvůrci   vybrali nepříliš pohednou herečku, takže   předvedení jeho milostného citu vyžaduje   velké herecké schopnosti. Čtyři scénáristé   zdařile přetvořili standardně velkohubý   slogan "Sedm synů Sparty! Sedm chrabrých   mužů bojujících jako sedmset.". Sedm   heroiů proti ničemovi disponující velkou   ozbrojenou mocí, každý z udatných hrdinů by   měl být od svého druha co nejodlišnější,   proto tady máme ťuňťu (Livius), siláka,   komického ochlastu, chrabrého hlavního hrdinu,   nafintěného lučištníka, akrobata a moudrého   kováře s dcerou, pokud možno bídák by   nějakou tu osobitou schopnost měl mít, třeba   může mistrně ovládal bič. Škoda jen, že se   nepodařilo udržet tempo po celou dobu   vyprávění, první půle je dynamická, pořád   se něco děje, nabalování roztodivných osob   okolo hlavního hrdinů je vtipné i poutavé   zároveň, potom však tempo zvolní, začíná se   moc řečnit (ženská linie by zasluhovala   osekat), naštěstí závěrečný útok je   natolik zdařilý, že se mu podaří vytlačit   nepozorovaně se vkrádající nudu. Hlavním   překvapením není scénář nebo herci, ale   španělský režisér Pedro Lazaga, ten až   doposud neměl s podobným typem filmu příliš   velké zkušenosti, v jeho filmografii se to   naopak hemžilo komediemi a dramaty, to jsou   přeci jenom trochu odlišné žánry. Další   věcí, kterou si získal můj obdiv je   šikovnost, s jakou film režíroval, souboje jsou   na vynikající úrovni, taktéž zá