Princezna Pampeliška [TV inscenace]

POZOR SPOILER 

Pampeliška se ukrývá před svým otcem. Ten chce, aby se provdala za prince z Hispánie, ale princezna jej nechce a nechce. A tak po jeho příjezdu mizí.  
Na svém útěku potká Honzu, který ji zachrání před vesnickými mládenci. No, a protože v sobě našli zalíbení, pokračují spolu do světa.  
Ve městě Kocourkově se jim však nedaří. Protože se zde mocně intrikuje, končí v místním žaláři. I primátorův syn se velmi angažuje v podivných partykách. Rád by Pampelišku z vězení odvedl, ale Honza je proti, a dokonce je nucen zmlátit strážce. To se nelíbí primátorovi a chvátá sem také.  
Princ z Hispánie táboří u města váhá co dál. Je mu sděleno, že ve vězení byla jeho nevěsta zneužita a on míní na město zaútočit. Ale to už sem Pampeliška přichází osobně i s Honzou. Pampeliška je odvedena a Honza má být poslán zpět do již hořícího města. Ale zase se oba zachrání.  
Když se dozvědí, že král již svou dceru nechce ani vidět, a tak si ji Honza bere domů. Jenže ani matinka o Pampelišku nějak nestojí, jak tvrdí Honzovu kamarádovi... 
 

Veršovaná pohádka PRINCEZNA PAMPELIŠKA patří k nejznámějším a nejoblíbenějším pracem z literárního odkazu národního umělce Jaroslava Kvapila. Není třeba jistě zdůrazňovat, že Kvapilův význam pro naše národní umění spočíval především v jeho velmi průbojné divadelní režii a dramaturgii, kdy poučen mnohým, co se dělo v evropském divadle prvních desetiletí našeho století, vytvořil osobitou režijní školu, jíž se později mnozí dovolávali. Jeho režijní způsob ovlivnil charakter našeho divadla, zejména pak Národního, dozníval ještě po válce, prakticky až do Kvapilovy smrti v roce 1950. Úzký vztah k národní kultuře postřehneme snad nejzřetelněji právě v Princezně Pampelišce, pohádce, v níž se stýká svět chudého krále se světem prostých lidí, a nalezneme zde i lehce ironizovanou polohu měšťáctví. Pohádkový motiv autorovi posloužil k vyjádření lidských protikladů. V tomto směru přesahuje pohádka k problémům širším, k problémům stále velmi živým, a její fabule jako by sloužila k postižení nadčasovosti. Když jsem hovořil s Ludvíkem Rážou, jedním z úspěšných režisérů televizní tvorby pro děti a mládež, který před lety Princeznu Pampelišku upravil a natočil pro potřeby televizního vysílání, zdůraznil, že při realizaci kladl akcent právě na lidskou hodnotu Kvapilovy předlohy, na hodnotu domova, návratu za cenu mnohých ran, která život člověku rozdává, za cenu poznání světa, z něhož se člověk vrací ponaučen a zmoudřen. V tom nalézal hlavní smysl své práce, při čemž neopomíjel ani poetickou krásu pohádkové předlohy.

Televizní diváci opět po čase uvidí Princeznu Pampelišku a jistě na způsobu zpracování postřehnou, že dílo vzniklo v roce 1967, že odpovídá výrobním možnostem a způsobům poloviny šedesátých let. Celá pohádka je dělána v ateliéru a ve skromných podmínkách. V hlavních rolích hrají: Klára Jerneková, Petr Kostka, Vladimír Šmeral. Za poznamenání jistě stojí, že národní umělec Zdeněk Štěpánek vytvořil právě v Princezně Pampelišce jednu ze svých pěkných posledních rolí.

[jt] Televize: Princezna Pampeliška. Květy. 1972, roč. 22, č. 28, s. 40. [upraveno]

Kvapilova veršovaná pohádka PRINCEZNA PAMPELIŠKA vznikla na sklonku minulého století a od té doby bezpočtukrát obešla naše jeviště, až v neděli večer dospěla i na obrazovku. U zrodu hry, jak o tom svědčí autorova slova, stál spontánní nápad předurčit jménem kvítku umírajícího s podzimem příběh smutné princezny, aniž tenhle nápad dostal v řádu vyprávění nějaký svůj hlubší smysl a vyprávění samo pak ucelenou stylovou jednotu. Odsud pramenil i prudký odsudek Šaldův, adresovaný kusu po jeho pražské premiéře (nikoliv tedy především pro jistou podobnost s Hauptmannovým Potopeným zvonem, jak se leckdy zkresleně Šaldovo stanovisko vysvětluje), i výhrady dalších kritiků později. Rozpory uvnitř Pampelišky dala ostatně dost názorně pocítit i Rážova televizní inscenace. Ludvík Ráža už několikrát přesvědčil, že se nespokojuje jen s prostou reprodukcí pohádky: snaží se postihnout jakési její významové jádro, obecnou myšlenku nebo tendenci vyjádřenou elementárními prostředky žánru. V Pampelišce vyzkoušel nosnost poetického obrazu pomíjejícnosti, který je tu uložen, aby nakonec bezděčně potvrdil hlavní výhrady Šaldovy. Běžná pohádková rekvizita (Honza, některé další postavy a stylistika řady scén vůbec) se srazila jako nesourodý živel s básnickým obrazem Pampelišky. Zejména v tom pojetí, jak jej hrála Klára Jerneková – zdůrazněně baladicky a od počátku předznamenávajíc postavu smutným závěrem. Rozpornost mezi dvěma rozdílnými pohádkovými vrstvami, vlastní textu, podtrhovala na mnoha místech i výprava, zejména tam, kde si těžkopádným popisným detailem ve studiu hrála na exteriér. Zdá se mi, že víc inscenační lehkosti a méně úsilí o nalezení hlubšího významu mohlo spíš sklenout oblouk, který zůstal dlužen autor, a přiblížit Kvapilovu pohádku dnešnímu diváku.

PITTERMANN, Jiří. Televize: Z pořadů týdne. Rudé právo. 1968, roč. 40, č. 48 [10. únor], s. 5. [upraveno, zkráceno]