Příběh chlapce, který miloval svou práci [TV inscenace]

Volnou trilogii Příběhů všedního dne od Jana Císaře a v režii Otakara Koska zasáhlo Televizní studio Ostrava do skladby televizních inscenací nedávných týdnů dost výrazně. Svou snahou povýšit kriminální příběhy na společensky závažnou výpověď přineslo divákům dost užitečných podnětů k přemýšlení, ale také současně ještě víc otázek a pochopitelných rozpaků. Je jistě velmi cenné, že tyto Příběhy čerpají motivaci v přečinech tak početných a obyčejných jako je rozkrádání společenského majetku (byť jako důsledek příčin lidsky mnohem pochopitelnějších). Je na druhé straně také zajímavé, že si všímají lidí tak slabošských a bezbranných, jakýchsi outsiderů, jichž si obvykle málokdo z dramatiků všimne, ale problémy tu začínají ve formě zpracování, ve způsobu vyprávění, ve snaze „brechtovsky“ pojednat tyto běžné případy s poněkud abnormálním vyústěním, kde vinno je sice do značné míry prostředí, ale ještě víc onen hlavní hříšník sám.

Vypráví se s předem odkrytými kartami, vyšetřovatel Václav Babka hned prozradí neblahý výsledek a pak se jen vrství mozaika svědectví, výpovědí a dalších faktů k osvětlení příčin, proč k tomu došlo. Divák si má odpovědět sám, v tom případu se zbytečně dlouho zadržovaným rozuzlením až na samý závěr. A do onoho proč se vnáší i větší porce tajemství, než je nezbytně nutné. Tak se stává, že v prvních dvou příbězích – v Příběhu ženy, která milovala lidi, a zejména v Příběhu muže, který miloval svou ženu – je celé hodinové snášení důkazů a souřadné, lineární přiřazování výpovědí svědků příliš doširoka nevzrušivé, bez stupňované dynamiky a vyznívá často jako pouhé opakování zhruba obdobné situace. Forma vstupů vyšetřovatele i zpovědních monologů jako velmi využívané formy přináší mnoho informací jako pouhé oznámení a překvapivé jsou pak i mnohé důsledky, když u nich nemůžeme být svědky právě toho rozhodujícího dramatického momentu konfliktního řešení. Víme, jak to dopadne, ale nevidíme, jak zajímavě se k tomu výsledku došlo. V tom je „brechtovské“ řešení těchto příběhů ochuzeno. „Hra“, vděčný prvek kreativity se tu navíc nevyužije asi tolik v důmyslné kombinaci dialogických výjevů, jako se hraje a přehrává ve výstupech svědeckých výpovědí herců přímo na kameru. Tam hrají věrohodnost, rozpaky, vzpomínání, nejistotu i další momenty „autenticity“ až příliš okatě a také komentáře Václava Babky, tohoto neobyčejně sympatického herce, z něhož by se mohla stát televizní osobnost třeba právě v podobě malého českého Maigreta, trpí tímtéž neduhem (už v tom vleklém, rozpauzovaném tempu).

Herecký přínos Dany Medřické, Petra Pelzera, Jany Vochočové, Aleny Vránové, Bedřicha Prokoše i mladých Romana Hájka, Moniky Hálové a dalších tu přispěl měrou vydatnou k naplnění původní představy. Ale zas vyšla řada scén šedivěji díky nemnoha pointám (Brecht si to ozřejmované „bloudění“ k známému cíli vyšperkuje přece mnohem bohatěji) a řady výjevů, záměrně utápěných ve všednosti denního života. Bedřich Prokoš má třeba znamenitou odvahu k plnému přiznání a využití své nejcivilnější tvářnosti i v epizodě, ale mnozí další herci se snaží být především „zajímaví“, ozvláštnit nějak svůj výstup před kamerou.

Třetí PŘÍBĚH CHLAPCE, KTERÝ MILOVAL SVOU PRÁCI se od předešlých dvou formou zpracování už viditelně odlišoval. Tady začala trilogie nabírat dech – žel právě v okamžiku, kdy také skončila. V komentátorském rámci vystačil vyšetřovatel sám a další svědkové už byli rozehráni do scén a výjevů. Ovšem princip nadmíru zadržovaného rozuzlení se tu rovněž nevyplatil ve zřejmém paradoxu. Tvárný a plně věrohodný Roman Hájek v roli titulního hrdiny byl natolik sympatický, že se pak jen těžko věřilo jeho pokoutní podnikavosti, byť vynucené tlakem nepříznivých životních okolností.

Leccos už bylo řečeno v recenzích denního tisku, něco tu dodáváme v zamyšlení nad texty her i jejich dotvoření v inscenacích, které přece jen nejzákladnější problémy nevyřešily (anebo jen částečně v posledním díle). Přesto jsou ostravské Příběhy všedního dne příkladem dramaturgického usilování (dramaturg Šárka Kosková), snahy promluvit k současnosti živou řečí, přinést do ustálených vod televizní dramatiky vlastní přínos a začínat s ním v aktuální problematice našich dnů, nikoli jen v několikrát už převyprávěné nebo jen tušené skutečnosti.

ŠTĚPÁNEK, Bohuš. Krimitajenky všedního dne [TV kritika]. Ostravský kulturní měsíčník. 1982, roč. 7, č. 12, s. 59 – 60.

Ostravské Příběhy všedního dne dospěly k závěru PŘÍBĚHEM CHLAPCE, KTERÝ MILOVAL SVOU PRÁCI. Ani do třetice se scenárista Jan Císař neobešel bez postavy vyšetřovatele (Václav Babka) a nechal tohoto pána v šedém plášti úplně zbytečně vstupovat do děje a komentovat jej. Chtěl si asi opět usnadnit motivickou výstavbu hry i celkové její vyznění – moralizující závěr by bez vyšetřovatele těžko mohl napsat. Není pochyb o tom, že u nás dnes existují rodiče, kteří nutí své děti studovat proti jejich vůli. Není pochyb o tom, že donucovací prostředky bývají mnohdy drastické. Známe i sebevraždy mladých lidí kvůli špatnému vysvědčení. Zoufalá snaha mladého hrdiny (Roman Hájek) uniknout z dusivého prostředí rodičovského domu v sobě proto měla mnoho typického. Typická byla také energická neústupnost snobské matinky v podání Aleny Vránové. Stejně dobře známe i dlouhým manželstvím utahané otce (Zdeněk Buchvaldek), kteří se v zájmu klidného přežití rozloučili dávno s jakoukoli snahou něčemu pomoci nebo něčemu zabránit. O poznání nevýrazněji ovšem působily ty scény Příběhu, které se týkaly mladíkova milostného vztahu i jeho působení v truhlářské dílně. Jako by si toho byl režisér Otakar Kosek vědom předem, využil právě na těchto místech hereckého mistrovství a popularity Bedřicha Prokoše a Josefa Karlíka. Třídílný ostravský cyklus našel dramaticky nosnou myšlenku. Vycházel ze situací, kdy pozitivní lidská snaha nebo cit ústí pod tlakem prostředí paradoxně, leč zákonitě ve společensky negativní jednání. Dobová a sociální podmíněnost individuálních činů, to je většinou záruka velkého tématu. Jenže konečné výsledky, které jsme mohli zhlédnout na obrazovce, těmto abstraktním předpokladům zcela neodpovídaly. Úskalím, na němž se slibný dramaturgický projekt rozdrobil, byla patrně scenáristická příprava.

BÍLEK, Petr [pb]. Týden v televizi. Tvorba, týdeník pro politiku, vědu a kulturu. 1982 [27. října], č. 43, s. 19. [upraveno, zkráceno]