Předměstí

Eric Bogosian adaptoval svou úspěšnou divadelní hru inspirovanou vlastními zážitky a s pomocí režiséra Richarda Linklatera ji přenesl na filmové plátno. Slavná roková hvězda navštíví své rodné město v Texasu a chlubí se svým úspěchem. Jeho líní vrstevníci v sobě musejí potlačit závist a především se vyrovnat s frustrací svých vlastních nerealizovaných snů. Po jedné bouřlivé noci plné alkoholu, sexu a násilí se však jejich životy nevyhnutelně změní.

Zdroj: HBO Europe

Režisér Richard Linklater z okruhu nezávislých amerických filmařů se ve své Korbě zaměřuje zejména na subkulturu mládeže. Prosadil se na počátku devadesátých let kultovním snímkem Flákač. Film Předměstí je adaptací stej-nojmenné divadelní hry (1994) herce a dramatika Erica Bogosiana. která se úspěšně uváděla mimo Broadway. - V průběhu jedné noci se odehrává tragi-komický příběh čtyř dvacetiletých mladíků a tří dívek, kteří se sejdou na svém obvyklém místě "na rohu", u obchodu na parkovišti předměstí Burnfieldu. Každý z nich je jiný, všichni však mají společný pocit frustrace a zmarněného života. Platí to i o úspěšném rockovém zpěvákovi Ponym, který se se svou osobní asistentkou Erikou přijede podívat za bývalými spolužáky ze střední školy. Zatímco oni se utápějí v maloměstské nudě, on zase trpí ve "zlaté kleci". Mezi přáteli se oné noci vyhrotí vzájemné vztahy. Jedna z dívek se v tichosti předávkuje, a málem dojde ke střelbě. Objektem zášti většiny členů party je mladý pákistánský majitel obchodu, kterému jejich poflakování na jeho pozemku samozřejmě vadí. Ten je svou neokázalou životní filozofií pří-mým protipólem zdánlivě suverénních, ve skutečnosti však nejistých a nevy-spělých smutných hrdinů. - Film nedokáže zapřít svou divadelní předlohu. Odehrává se téměř celý na jednom místě, je příliš statický a soustřeďuje se hlavně na popis značně typizovaných charakterů protagonistů. Poskytuje tak velký prostor nadějným mladým hercům. Poněkud schematicky, ale celkem věrohodně vypovídá o krizi nastupující generace, která se však v základech příliš neliší od mladických krizí generací dřívějších.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Jsou místa, která jsou věčná jako vrcholek Mount Everestu, egyptské pyramidy nebo osvětlené nároží sámošky (dejme tomu třeba v zapadákově s příznačným jménem Burnfield). Život se prostě dá prožít i na rohu noční samoobsluhy. Ať děláš co chceš, je to marný, tohle místo se nezmění. A za padesát let tady zase budou postávat jiní ztracenci z periférie, pít pivo, jíst pizzu, balit holky, vést řeči a bezmocně cítit, jak jim unavený život klouže mezi prsty. Slétají se k osvětlenému výkladu jako noční můry ke kalnému světlu žárovky, jež znamená střed jejich světa, jako bezprizorní psi, jejichž jedinou jistotou je umaštěný roh ulice, na kterém zanechali svoji poznávací značku.

A kdože se tady každou noc schází a prudí ze sportu pákistánského majitele místní "večerky"? Především je to jízlivý ironik, inteligentní glosátor a potenciální existencionlista zmarňovaného bytí, Jeff ("..nepotřebuju auto, abych věděl, kdo jsem"). Dokáže se ostatně tvářit, že nepotřebuje nic a nikoho, což demonstruje i tím, že spí ve stanu v garáži svých rodičů. Je morbidně citlivý a právě proto se tváří, že je mu všechno ukradený. Jeho punková dívka Sooze má umělecké aspirace a více než rituální nároží ji láká autobusová zastávka, odkud by se z Burnfieldu dalo případně vypadnout. Naježený Tim, který si amputoval prst, aby se nemusel stát vojenským pilotem, žije z armádní podpory, jež mu stačí akorát na měsíční příděl kocoviny, a permanentně nadržený Boof bere všechno, co mu přijde pod ruku, dokud mu síly, žaludek a postpubertální potence stačí. Jenomže do příběhu této dlouhé noci vstoupil nečekaně bývalý spolužák, nyní úspěšná rocková hvězda Pony, který tudy projíždí se svým týmem a sexy osobní sekretářkou Ericou - ráda by si to s někým rozdala a poučila se (neboť zná jenom jogurty, posilovnu, záznamník a porsche od tatínka).

Nezávislý režisér Richard Linklater přešel již dávno ze super osmičky na 35 mm formát a v Předměstí zúročuje i své nemalé zkušenosti z generačních opusů typu Slacker (1989) či Dazed and Confused (1993). Má blízko ke svým hrdinům z ulice, rozumí jejich pocitům i dikci jejich frází a dokáže divadelnímu textu Eica Bogosiana (divadelní hra měla premiéru v roce 1994) dát filmové vidění a rytmus. Svoji komorní pohlednici z Předměstí komponuje v tónech evokujících čas American Graffiti a z divadelního půdorysu původní předlohy dokáže vydolovat reálnou, blízkou a oslovující emoci. Ve štastně zvoleném hereckém obsazení se stírají rozdíly mezi debutanty (Amie Careyová) i ostřílenými "veterány" (Nicky Katt). Všichni se na svém nároží zabydleli jako dospělé děti Předměstí, které jim dalo i vzalo všechno, čím se kdy mohli stát. Schází se tady, protože je jim tu nejlíp i nejhůř - budou tu postávat, neboť i v tom je jejich svoboda, jakkoli pochybného, práva volby.

Předměstí je "malý velký film", který by zejména divákům, unaveným nátlakovými megaprodukcemi, neměl ujít. Je to chvála malého filmu, který dokumentuje univerzální pravidlo, že na velikosti přece (až na výjimky) nezáleží...

Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema