Pouta

Mladý, leč ženatý, Tomáš Sýkora si pozve do kamarádova bytu holku. Je to jeřábnice Klára Kadlecová, majitel bytu je spisovatel Pavel Veselý - spolupracovník STB. Pro něj jsou hlavní dva vyšetřovatelé, a to Antonín Rusnák a Martin Husár. Jednou se na klasické opíječce Tonda opije a na WC spadne na umyvadlo. Má z toho ošklivou ránu, ale v podstatě nic strašného. On je Antonín takový podivín. Jeho domov ho moc nezajímá, tím méně jeho žena. Zato jej začne abnormálně zajímat Sýkora a Kadlecová. Rozjede aparát a začne Kláru sledovat. V baru ji obtěžuje opilec, toho si Tonda podá. Netuší, že později tak trochu upadne v nemilost u svého nadřízeného. Tak trochu s tím souvisí i jeho zdravotní stav a psychika. Tonda pak napíše Sýkorové anonymní dopis, ve kterém prozradí, že má její muž milenku, vzápětí k nim domů vpadne se svými kumpány k prohlídce bytu. To manželku vytočí ještě více a svého muže vyhodí. Poté je zase pro změnu vyhozena Klára, a to z práce. Což Tomáš Tondovi sdělí a ten zasáhne. Vyčíhne si paní z osobního a velmi tvrdě jí dá najevo, že chce, aby Kadlecovou nechala na pokoji. A také dává jednoznačně najevo své manželce, že má opustit byt. Tomáš se tak ocitá ve velmi nemilé situaci a navíc dostane od Tondy nakládačku. A je to právě Tonda, kdo požádá Pavla, aby mu domluvil setkání s Klárou. Pavel souhlasí, ale chce za to svůj spis. Oba muži se pak sejdou na hřbitově - a „obchod“ je uzavřen. Tonda pak pozve svého kolegu „zachlastat“. Odhalí, že je proti němu, a nechá jej v lese připoutaného ke stromu. Spěchá do Pavlova bytu, sem konečně přichází i Klára. Tonda jí řekne spoustu věcí, než jej opět zradí zdraví a klesá k zemi…

Československo, rok 1982. Tomáše zmáhá únava. V odporu proti režimu již nenachází nějaký praktický význam, nevidí možnost „vítězství“ a s ním související osobní perspektivu. Dobové poměry navíc žádný nový začátek neumožňují – kromě emigrace. Únik hledá v mimomanželském vztahu s Klárou.

Antonín, příslušník tajné policie, se od svého informátora a Tomášova přítele Pavla o nevěře dozvídá. Kláru sleduje. Jeho zájem o ni je však víc než profesionální. Vidí v ní člověka, který by ho mohl zachránit. Možná jeho posedlost jen potřebovala důvod naplno propuknout.

Antonínova sebedestrukce, Pavlova zbabělost a Tomášova pasivita tak vytvoří soukolí zrady, manipulace a pokřiveného vzdoru, který všechny protagonisty nakonec rozdrtí. Pouta jsou thriller s temným příběhem a nepředvídatelně jednajícím hrdinou, prostoupený pocitem ohrožení, strhující a napínavý.

„Hybatelem příběhu je Antonín, nevyzpytatelná osobnost, nebezpečná svému okolí, s mocí a možnostmi příslušníka tajné policie v totalitním režimu. Za svým cílem jde sebezničujícím způsobem. Všechny postavy filmu a s nimi i diváka udržuje ve stálém napětí,“ vysvětluje producent Vratislav Šlajer.

„Chtěli jsme vyprávět příběh, který má univerzálnější téma než výpověď o době, v níž se odehrává. Postavy nemají žádné reálné předobrazy. Jejich příběh určitě není příběhem politickým. Politika jen vyhrocuje dilemata, která musí hrdinové řešit, dilemata, která zdaleka nejsou svázána s dobou a místem děje,“ zdůrazňuje scenárista Ondřej Štindl.

Zdroj: ČT

Tomáše zmáhá únava. V odporu proti režimu již nenachází nějaký praktický význam, nevidí možnost “vítězství” a s ním související osobní perspektivu. Dobové poměry navíc žádný nový začátek neumožňují – kromě emigrace. Únik hledá v mimomanželském vztahu s Klárou.
Antonín se od svého informátora a Tomášova přítele Pavla o nevěře dozvídá. Kláru sleduje. Jeho zájem o ni je však víc než profesionální. Vidí v ní člověka, který by ho mohl zachránit. Možná jeho posedlost jen potřebovala důvod naplno propuknout. Antonínova sebedestrukce, Pavlova zbabělost a Tomášova pasivita tak vytvoří soukolí zrady, manipulace a pokřiveného vzdoru, který všechny protagonisty nakonec rozdrtí.
Hrdiny příběhu sužuje touha uniknout z pasti vlastního života. Paradoxně tím ale zrazují to, co je naplňuje a o to více se přibližují vlastnímu zničení.

Psychologický thriller Radima Špačka Pouta, natočený podle scénáře novináře Ondřeje Štindla, má atypického protagonistu: příslušníka Státní bezpečnosti Antonína Rusnáka. Dosud vždy spolehlivý soudruh se náhle začne chovat podivně, což neunikne jeho kovanému nadřízenému, estébákovi ze staré školy majoru Janečkovi. Antonín se totiž zvláštním způsobem zamiluje do Kláry, která je milenkou sledovaného ženatého disidenta Tomáše. Z jeho potlačovaných emocí se stane posedlost, ventilovaná brutalitou vůči okolí, tedy nejen vůči Tomášovi, kterého posléze donutí k emigraci, ale i vůči Antonínově poddajné manželce a nakonec i vůči parťákovi, žoviálnímu fízlovi Martinu Husárovi. Muž si uvědomuje marasmus své existence, avšak kvůli pokřivenému charakteru se z něj nedokáže vymanit. Významnou roli v ději, odehrávajícím se v roce 1982 v Praze, má spisovatel Pavel, který estébákům práská a zároveň se tím před svými disidentskými přáteli vůbec netají. – Tvůrci sice zdůrazňují, že jejich příběh o moci manipulace a bezmoci proti ní má obecný charakter, to však nic nemění na tom, že je pevně zakotven v dobové realitě a velmi přesvědčivě vypovídá o dusivých letech normalizace. Jeho silnými stránkami jsou dobře napsaný scénář, vynikající charakterizace jednotlivých postav i jejich ztvárnění málo známými, především divadelními herci (s výjimkou Oldřicha Kaisera, který svou roli drakonického šéfa estébáků předvádí v zajímavé poloze), a nenápadné, leč přesné postižení dobové atmosféry. Někomu snad může vadit nadbytečná délka filmu a zejména tíživá depresivnost, odpovídající ovšem tématu. – Snímek se vymyká z polistopadové filmové tvorby a zpracováním závažné politicko-společenské látky znamená její posun.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/3

Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá.
Bontonfilm DVD

Ceny: Finále 2010: Cena za nejlepší herecký výkon (Ondřej Malý)

Malý, čtyřicetiletý a proplešatělý estébák Antonín vyhořel. Už nenachází uspokojení v odposlechu něčího milování, už ho nudí rozmlátit někomu jen tak obličej a dotěrného svědka odmáznout všemocným rudým průkazem. Touží po pocitu, kdy jako dítě s rizikem smrti skákal se zavázanýma očima do jezírka a byl na to hrdý. Chce se znovu vzrušit adrenalinem z akce, v níž riskujete naprosto, ale naprosto vše - kariéru, životy jiných i život svůj. Rozjíždí proto realizaci šíleného plánu, v němž chce od sebe odtrhnout slabošského ženatého disidenta Sýkoru a hrdopyšku Kláru a tu rudovlasou jeřábnici, pohrdlivě shlížející na okolní svět, získat jen a jen pro sebe.
Scenárista Ondřej Štindl si s pečlivostí neurochirurga pohrává nejen s příběhem, ale doslova s každou scénou. Klade důraz na práci se slovem, pečlivě pointuje každý obraz.
Režiséru Špačkovi se daří v práci s hercem a doslova exceluje ve chvílích, kdy na plátně planou velké emoce - vyhřeznutí manželské krize, scéna v průchodu se soudružkou kádrovačkou…
Kameraman Kačer jako by volil tři typy záběrů. Nekonečné chodby zdůrazňují člověka zavřeného v socialistické kleci bezvýchodnosti. Bezpočet horizontál, vertikál, sloupoví, hran a oblouků jako kdyby symbolizoval marnou snahu komunistického režimu mít na všechno kolonku, řádek nebo sloupec, neboť - a o tom vypovídá třetí typ záběrů, detaily lidských tváří - člověk je jedinečný, a proto neuchopitelný a nepolapitelný.
Ačkoliv tvůrci důsledně opakují, že natočili thriller, což je v žánrově bezbřehém českém filmovém rybníku víc než chvályhodná snaha, během filmu několikrát sami sebe usvědčují z úkroku od thrilleru k uměleckému dramatu (mj. úvodní verše Jana Zábrany „Viděl, jak si ho měří shora / oko nedočkavého orla. Viděl sám sebe jako štěně / pod okem bloudit opuštěně"), či dokonce tragikomedii (např. klíčová scéna střetu Antonína a Kláry). Právě tato neschopnost plně dostát zvolenému žánru oslabuje razanci a účinek jinak bezpochyby výjimečného filmu.
Jaroslav Sedláček, 36.LFŠ 2010