Poslední královna [TV inscenace]

Televizní inscenace o kněžně Elišce, dceři Václava II., se otevírá obrazem Eliščiny svatby a mladičkým Janem Lucemburským ve Špýru, kde byla císařskou rodinou přijata s otevřenou náručí a se všemi poctami, jež přísluší dceři královské. Obraz, slibující vnučce Přemysla Otakara II. splnění všech snů, jimiž dosud žila: po boku urozeného manžela z mocného rodu realizovat touhu po obnovení slávy přemyslovské tradice, udržovat dědičný řád, jenž byl pro ni nejvyšším odkazem. Co bylo příčinou, že se tyto sny postupně rozpadaly, že místo nich se v srdci mladé královny usazovala hořkost a pocit ponížení, a že špatní rádci ji nakonec vháněli do nepředložených a unáhlených rozhodnutí?

Zdroj: Česká televize

Jistě nelze tvrdit, že by česká dramatická tvorba posledních let vytvořila množství skutečně plnokrevných dramat, která by způsobila nekonečné fronty před divadelními pokladnami a na plakátech vykouzlila ono pro dramatika tak sladce znějící slůvko „vyprodáno“. Je proto pochopitelné, že ani televizní dramatické vysílání nemělo a nemá podobných děl nadbytek. Po pravdě řečeno, s větším zájmem jsme si zvykli usedat před obrazovky k inscenacím z bratislavské tvůrčí dílny. Je potěšitelné – a zavazující – můžeme-li konstatovat určité vyrovnávání dvou produkcí. Zatímco v bratislavských inscenacích se někdy projevuje jistá stagnace, pražské vysílání vyprodukovalo v poslední době hned několik zajímavých inscenací, které jako by naznačovaly blýskání na časy. Lze k nim jistě počítat i cyklus historických dramat z českých dějin, především pak POSLEDNÍ KRÁLOVNU Evy Pleskotové v režijním zpracování Zdeňka Kubečka. Nezamýšlejme se teď nad přesnou historickou pravdivostí a přesností, o kterou v historickém dramatu konečně nikdy nejde v první řadě. Spíš je důležité, uvěříme-li autorovým postavám, mají-li svou vnitřní přesvědčivost a dramatičnost, jsou-li napsány živě a plasticky, prostě se vším, co z historického materiálu dělá drama. V případě Poslední královny lze bez rozpaků říci ano: Evě Pleskotové, režiséru Kubečkovi, stejně jako hlavním postavám – Přemyslovně Jany Andresíkové, která svou obtížnou roli zvládla téměř mistrovsky (mimochodem proč ji na obrazovce vídáme tak málo?), Marii Drahokoupilové v úloze Rejčky, Jaromíru Hanzlíkovi i Václavu Neužilovi ve „vladařských polohách“ i většině ostatních – se dílo podařilo. Jediné, co mu snad lze vytknout je, že autorka při pečlivém sledování osudů všech svých postav a zřejmě i v záplavě bohatého historicko-dramatického materiálu, vytvořila ne jeden, ale hned několik vrcholů a tedy i několik „konců“. Celkovému vyznění to však naštěstí příliš neublížilo. Vzniklo dílo, které by jistě s úspěchem obstálo i v živém kontaktu s divákem, na prknech jeviště – opravdu české historické drama hodné toho jména. Divákům televize, kteří zatím ještě nemohou sledovat II. program, bude hra i na I. programu jistě vítána.

[hp] Opravdové drama. Květy. 1975, č. 18, roč. 25, str. 56. [upraveno]