Poslední dny Troje

Steve Reeves, největší   hvězda mytologického   žánru, který se pro   podobné titánské postavy   snad narodil, osobně si   nedovedu představit lepší   volbu i coby Herkules je podle   mne zatím nepřekonán. Z   pozice nejvýdělečnějšího   herce toho podžánru, se mu   dostávalo nejvyšších   rozpočtů, samozřejmě i   gáže, avšak v rámci úspor   bylo natáčení přemístěno   do mnohem lacinější   Jugoslávie, bohužel žánr   pomalu ale neodvratně   umíral, začalo se šetřit,   kde se dalo, recyklovala se   hudba, kostýmy, kulisy i   celé záběry (převážně   davové a bojové), žel ani   Steve Reeves nebyl ušetřen,   což se zde dosti negativně   ukázalo.
Příběh   doznal několika změn,   spousta postav byla   vyškrtnuta, jiné   zredukovány, některé byly   sloučeny a jiným se zas   posunul charakter, nejvíce je   to patrné na postavě Turna,   krále Rotulů, ve filmu je to   zákeřný ničema, podrazák   a dalo by se říci i   zbabělec, u Vergilia je to   postava čestná, statečná a   pro svou nenávist k Aeneovi   má opodstatnění, Lavínii   se dvořil a byla mu i   zaslíbená jejím otcem, byť   k tomuto činu byl dotlačen   manželkou Amatou, takže jeho   nárok na ní byl čistě   legitimní, to že se proti   sobě tedy oba heroyové   postavili, byla jen zlovůle   bohů, takto popisuje   Vergilius jejich souboj: „V   té chvíli klesl po   hrdinském boji, hodném   oslavy básníků, k zemi i   Turnus.“, podle chování   jeho filmového obrazu asi   těžko, tam používal lsti   (což by nebylo nic až tak   špatného), ale hlavně   bázlivě utíkal před sokem,   k otevřenému boji je spíše   nucen. Některé výjevy z   filmů se odehrávají   dříve, například Aeneova   radost i tesknění při   pohledu na nástěnnou malbu,   kde byla zobrazena trojská   vojna, to se opravdu stalo,   ale v Kartágu u královny   Didony, nebo soutěž o   krásný pás, ve kterém   Aenea porazí Turna, původně   ji uspořádal sám Aeneas na   Sicílii, když se šel   poklonit k otcovu hrobu,   obyčejnou lukostřeleckou   soutěž, kde za terč   sloužil holub uvázaný   stuhou na vrcholu lodního   stožáru, filmaři okořenili   závody koní přes   překážky, naopak stať o   přátelství Nisuse a   Euryaluse byla zachována,   byť Nisuse proklály   nespočty šípů, u Vergilia   padl díky nespočtu   utržených ran „Nisus se   nato jako beze smyslů vrhl do   středu Rutulů, v zuřivém   boji utrpěl nesčetně ran,   ale Volcenta (velitel jízdy   laurentský) zabil. Spokojen s   pomstou se přivlekl k tělu   svého druha a jejich duše   odešly společně do říše   stínů.“
Trochu   zmatek panuje okolo   režiséra, v titulcích jsou   oba, Albert Band, otec   režiséra Charlese Banda,   který nás oblažuje   takovými „skvosty“ jako   například Parazit s Demi   Moore a Giorgio Rivalta, na   americkém a francouzském   plakátu je uveden pouze Band,   na německém pouze Rivalta a   na italském jsou oba. Rivalta   je uveden v titulcích jako   režisér italské verze a   všeobecně je považován za   tvůrce filmu, natočil pouze   čtyři filmy a to ještě u   dvou byl pouze spolurežisér,   mnohem zkušenějšího   Viktora Tourjanskeho, který   měl zkušenosti už z   němého filmu a po svém   nedobrovolném odchodu z Ruska   se uchytil v Itálii, jako   režisér dobrodružných   filmů. Ono je v podstatě   jedno, čí jméno se stkví v   titulcích, důležité je jak   byl zrežírován, výsledek   však příliš oslnivý   není. Vedení dialogových   scén je průměrné, bojové   scény jsou uspokojivé a   řízení komparzu   prachbídné, statisté občas   neví co mají činit,   zmateně se potácejí   (naštěstí ne úplně v   hlavním záběru, spíš   divák musí sledovat okraje   plátna), přičemž   závěrečné souboj působí   jako zjevení, je   zrežírován zručně, navíc   i vybrané lokace jsou   zdařilé (hrdinové se brodí   nízkou vodou v řídkém   lesíku), byť mohl býti   delší. Nejsem sice vojenský   expert, ale co se týče   taktiky, kterou použili   etruskové k odražení   volské jízdy vedené jejich   královnou Kamillou, nezdá se   mi zrovna nejvhodnější,   tím, že nechají vjet   nepřátelskou kavalerii do   svých šiků, kde ji mají   zastavit lučišníci, těch   je asi pět, byť jezdci   padají z koní jako by jich   tam bylo stokrát více.
Další věcí vůči   níž bych měl výhrady jsou   kostýmy, na můj vkus jsou   až příliš kreativní,   etruská jízda vypadá jako   oddíl ku-klux klan, bílé   (většinou) kožešinové   oblečení, bílý plášť s   kožešinovou kapucí a ty   bizarní útvary, kterými   oblažili kostyméři vojáky   obou stran na přilbicích, to   je kapitola sama pro sebe.   Opravdu se mi líbili akorát   kostýmy prostých lidí a   trojanské, i když je   zajímavé, že úplně   nekorespondují s výzbrojí z   předešlého filmu (asi byly   zadané, tak si opatřily z   filmu Paris a Helena z roku   1956. Aeneas měl dostat od   své božské matky Venuše,   nádhernou novou zbroj, kterou   vyrobil její muž Vulkán   „Vykoval mu dlouhý ostrý   meč, hrotitý oštěp, tvrdý   náprsní pancíř s obrazem   Gorgony, pravou i levou holeň   a zářivě lesklou   přílbici, nakonec velký   neprůstřelný štít, který   vyzdobil obrazy z příštích   dějin říše, jež měla   vyrůst z Aeneova města.“,   ten má akorát novou helmici,   když se vrací od etrusků a   na závěrečný souboj i   brnění, štít nemá nikdy,   Turnus má v zásobě dokonce   dvě helmice.
Giovanni   Fusco, jenž spolupracoval i   na předchozím filmu,   tentokrát povolil uzdu své   fantazii ještě více než   minule a složil trochu   zvláštní hudbu.