Poledne

Romantikou šlehnutý film o   bývalých partyzánech, opět   s velmi zvláštní dějovou   strukturou a naprosto   kouzelnou působivostí.   Život po válce, harmonicky   jemné pasáže plné hudby,   tance, lásky se střídají s   bouřlivými obrazy z   válečné minulosti.   Zajímavé je, že ačkoliv   jde o trilogii (tetralogii),   působí každý jednotlivý   film trochu jinak. Zmatený,   roztrhaný Sen,   odlehčenější a   srozumitelnější Jitro a   romantikou šlehnuté,   dějově pomalejší   Poledne.

Jednotlivě nejsou filmy   tak velkým zážitkem.   Zejména po prvním dílu   (Sen) jsem se s gigantickými   obavami a děsem připravovala   na díl druhý (Jitro), po   kterém byly mé obavy o něco   menší a děs méně   děsivější. Po třetím   dílu (Poledne) už jsem   zjistila, že jsem se do této   partyzánské série   zamilovala a došla jsem k   závěru, že kdybych měla   možnost vidět to celé   ještě jednou, neváhala bych   ani minutu.
Samostatně   jsou tyto filmy poloviční,   ale dohromady tvoří   nezapomenutelný celek, který   si mě omotal kolem prstu a   nakonec mi nedal spát, ač   jsem ho po prvním filmu skoro   zatratila. kdybych Poledne   (nebo jakýkoliv z těch dvou   ostatních) viděla   samostatně, aniž bych měla   možnost vidět oba dva   ostatní, asi by moje   hodnocení bylo podobné, jako   filmu dal kolega, zcela to   chápu.
Nejde si   nevšimnout ještě jednoho   velmi zajímavého aspektu.   Celý Sen, který se   odehrává za plné vřavy   války, totiž doprovázely   obrazy, které se utrhávaly z   válečného děje, partyzáni   z hnusu války utíkali do   krásného snu, zatímco v   Poledni to bylo přesně   naopak. Z klidu a míru   sběhávaly do krutých,   válečných vzpomínek.   Neuvěřitelný zážitek!