Podivuhodné příběhy

Herecky (B.Bardot, A.Delon,   J.Fonda), režijně (F.Fellini   a R.Vadim) i scénáristicky   (E.A.Poe), to by bylo v   současnosti dílo na Oscary,   tehdy to byl obyčejný film -   nebo ne? Možná mi vadil   způsob vyprávění, ale   herecké výkony hlavních   představitelů - byly prostě   excelentní, ne tolik krve,   jak je v hororech současnosti   zvykem.

Tři prestižní evropští   režiséři zapracovali na   povídkovém filmu na   základě literárních   povídek světoznámého   autora Edgara Allana Poea a   vzali si k tomu plejádu ve   své době již slavného   hereckého ansámblu. Takže   to byla docela ohromná   událost. Snímek plný   očekávání však moc   radosti nenadělal. Problémem   bylo vlastní pojetí   každého z režisérů, což   v tomto případě nic proti   ničemu, ale diváci byli   ještě stále zvyklí na   snímky z padesátých a   počátku šedesátých let,   které jsou hororovými   fanoušky ceněné dodnes. V   první povídce režiséra   Rogera Vadima v roli zhýralé   baronky exceluje krásná Jane   Fonda. Je to příběh o   nenaplněné lásce s   tragickým koncem, který   však nějak svým obsahem moc   nezaujme. Baronka je   charakterem něco jako   Caligula, ale moc to, po   divácké stránce, na   důvěře nepřidává.   Příběh jako takový je po   dějové stránce dosti   chudý, což by nevadilo vzít   to více poeticky, ale   bohužel. Louis Malle pojal   druhý příběh Williama   Wilsona, kterého   pronásledovala jeho vlastní   identita. Není to lehké   živobytí, když se vždy a   za každých okolností   nečekaně objeví dvojník,   převážně hned po   nějakých nekalostech svých   činů, a ztrpčuje život.   Alain Delon tady zase pro   změnu musel uhranout   především dámskou část   diváků. Příběh jako   takový je vcelku zajímavý a   scéna s karetní hrou   disponuje silným napětím.   Příběh je pojat jako   retrospektiva vyprávěná   právě hlavní postavou.   Třetí povídku, o   nevyrovnaném anglickém herci   mající hrát roli Krista v   prvním katolickém westernu,   již Federico Fellini pojal   dosti psychologicky, z čehož   se atmosféra doslova vtírá   do mysli diváka.   Počáteční rozprava někde   ve studiu může vypadat   neadekvátně a zdlouhavě,   ale dané dialogy a   především věty vyřčené   právě oním hercem, mají v   jistém smyslu svou skrytou   sílu. stačí to jen dobře   poslouchat. Všechny povídky   mají jedno společné.   Lidskou zkaženost a smrt.   Hlavní postavy nepojaly pro   svůj život jiný smysl, než   si stále užívat, avšak na   úkor druhých bez ohledu na   útrapy dotyčných. Trpké   osudy všech kolem jsou jim   lhostejné až tak moc, že na   vlastní smrt ani   nepomýšlejí. Jejich   poloprázdné životy však   dožene minulost, která je   dotlačí do spárů právě   své vlastní smrti, kterou   tak neochvějně ignorovali.   Má to v sobě určitou   moralizační myšlenku, ale   přijde na to, jestli ji   divák správně uchopí.   Atmosféricky znepokojivý,   avšak přesto zajímavý   filmový počin, na kterém se   přeci jen, hlavně u první   povídky, mělo více   zapracovat. Ale obstát jinak   šanci má i po tolika.   Alespoň jako lákadlo přímo   na literární předlohy.

Ačkoli jistě patřím mezi   nadšené obdivovatele Poeova   díla (mimochodem: nepíše se   Allen, to je Woody, ale Allan   Poe!), nepatřím   bezvýhradně k obdivovatelům   bezduchých filmových   přepisů jeho povídek. Na   Poeově literárním odkazu   není totiž hlavní ani tak   CO vypráví, jako to, JAK to   vypráví. A filmy většinou   vyprávějí špatně. Tenhle   však vypráví naprosto   příšerně. První povídka   ještě jakž takž ušla   (zaujme pěkná výprava,   kostýmy, exteriéry),   zbývající dvě jsou prostě   strašné, zvlášť ta   poslední, Felliniho. To je   prostě hrozné.