Pod střechami Paříže

"Pod krovy Paříže" se jmenoval francouzský zvukový film René Claira. Tento avantgardní francouzský režisér se tenkrát rozhodl, že vytvoří ryzí a plnokrevný pařížský film vytvořený ze scela odlišných prvků, než na jaké byli diváci doposud zvyklí: film bez kulis přepychových paláců i bez ponurých zločineckých doupat i bez revuálních girls a bez Eiffelky.

Byl to film pařížských uliček, kde se pohybovali pouliční zpěváci, kapsáři, děvčata, která svoji lásku rozdávala, ale i prodávala, výčepů i tanečních dupáren s všudypřítomnými pařížskými pasáky, floutky a apači. A z tohoto prostředí mistr René Claire vybral několik scén ze života těchto lidí, kde láska vzniká na první pohled a kde se to ani s věrností těchto dívčích stvoření, které se smějí ještě v slzách, nebere tak tragicky. Mezi soky to mnohdy rozhoduje nůž, ale někdy taky hody kostek. Všechny scény tohoto života zde podávané, jsou však režisérem propracovány s takovou jemností postřehu a s takovým smyslem pro přirpzenost a skutečnost,že v celém filmu snad není jediného falešného gesta nebo nápadného pohybu.

Obligátní Eiffelovku ve filmu "Pod krovy Paříže" nahrazují pohledy na střechy a komíny Paříže, jak se probouzí a usíná. A hned na to divák uvidí a uslyší pouličního písničkáře, jak sklízí u těch prostých lidí úspěchy za svou píseň o pařížských děvčátkách. Jedno z nich mu padne do oka, ale zajímá se o ni také apač Fred. Ale Louis to aspoň na čas vyhrává - ne hned napoprvé: scéna v ložnici patří k nejroztomilejším. Pak se ale Louis vinou přítele kapsáře dostane na pár dní do vězení - zrovna na tak dlouho, aby sice dobrá, ale přístupná Pola našla zalíbení v Louisově nejlepším kamarádu. Pouliční bitka s Fredem a jeho apačskými kumpány tady režie opět zabodovala, protože pranice byla inscenována bez přehánění), už na této skutečnosti nic nezmění.

V závěrečné scéně v lidovém baru se diváci setkávají s výbornou figurkou pijáka, kterou sehrál Paul Ollivier. Byla to jen epizodka - ale mistrovský kousek hry a režie. Pod vedením takového režiséra podali ovšem představitelé hlavních rolí, především skvělý Albert Prejéan,své nejlepší herecké výkony. Ve filmu není příliš mnoho hovorů, "mluvící" film se teprvé k řeči nadechoval, krásy obrazů mluvily samy za sebe. Diváci si tenkrát oprávněně stěžovali na titulky, které trpěly ordinérností "pražské češtiny", v nichž pražští překladatelé viděli vrchol vtipnosti.

V roce 1929 se na režiséra René Claira obrátila německá firma, aby dokázala, že se s její zvukovou aparaturou dají točit zvukové hrané filmy. Zrodilo se proslulé vyprávění plné pohody a poezie všedního dne pařížské periférie. Vedle hlavních hrdinů tu vystupuje celá řada epizodních postav – hokynáři, kapsáři, strážníci či jen náhodní kolemjdoucí. Clair tady ukázal, jak lze využít asynchronního zvuku a obrazu, zvětšit tak sílu a působivost jednotlivých scén. Hned slavná úvodní scéna – panoráma pařížských střech, je podmalována slovy písničky a zvuky kolovrátku, rozhovor dvojice, který neslyšíme, ale vnímáme přes skleněnou výkladní skříň, či rvačka, ztrácející se v páře a dunění vlaku, jsou nesmazatelně zapsány do počátku zvukového filmu. Clair proložil film melodiemi a písničkami, které se staly jakýmsi leitmotivem a daly všem scénám a obrazům rytmus téměř baletní. Film prošel zpočátku ve Francii bez ohlasu a teprve po triumfální premiéře v Berlíně přijala svůj první zvukový snímek i Paříž.

Proslulý hudební snímek uvedl Filmový klub ČT 2 v cyklu Klenoty kinematografie.