Jana má před maturitou, ale víc obav mají její rodiče. Otec vypracuje Janě písemné otázky, navíc má Janina teta na ministerstvu školství nápadníka a ten se také zapojí. Nakonec Jana taháky nepoužije. Chce si dokázat, že všechno zvládne sama...
Nejdříve několik slov k další hře cyklu Tak se ptám PÍSEMKY – napsal
Otto Zelenka, režíroval
Jiří Adamec. Přiznejme, že vzbudila hlavně rozpaky. Především proto, že se zde (údajně záměrně) mísily dva žánry –
Otto Zelenka napsal zjevně komedii,
Jiří Adamec však inscenoval něco jako psychologické drama. Přikláníme se k pojetí scenáristy – vzal si totiž na mušku jevy (známé a rozšířené), které je třeba oprávněně pranýřovat, smát se jim. Lidi, kteří jim propadli, stojí za to zesměšňovat, protože jde o věci zjevně špatné a škodlivé. Vůbec se tu tedy neklade otázka – ano či ne. Není o čem uvažovat, nač se ptát. Je třeba říci – Ne! A to přece lze (a možná i nejúčinněji) posměchem, nadsázkou komedie, satirickým ostnem – ale zjevným posměchem, zjevnou komediální nadsázkou a zjevným satirickým ostnem. Jinak se tu začnou mást pojmy, nevážné se zamění za vážné, jasné stanovisko za polemiku a nejednou vypadáme, jako bychom nevěděli, že opisovat při písemné práci se nemá, vynášet tajemství, že je dokonce protizákonné (nehledě k tomu, že každý malý kluk ví, že kdo prozradí tajemství, za nic nestojí) a věřit lidem, kteří jiné nutí k nečestnému jednání, že je přinejmenším pošetilé (a nerozumný ten, kdo by s nimi spojil další léta svého života – jakkoliv). Tohle přece ví každý normální člověk odmalička – tak jaképak úvahy? Pranýřovat je třeba, ukázat prstem. Nu, a tentokrát šlo o to, zesměšnit rodiče, kteří by, vedeni svou láskou opičí, snesli dětem modré z nebe – a vůbec si neuvědomují, že jim tím vlastně vyslovují nedůvěru, upírají schopnost vlastní myšlenky a činu – i právo na ně.
Otto Zelenka svou hru takhle napsal – svědčí o tom její výstavba, mnohé scény (továrna na taháky, otcův živý sen o RVHP atd.) i pointa jako výsměch mládí směšně se pachtícímu rodičovství – to samozřejmé Janino gesto, když si na vlastní hlavu napsala Fučíka a tatínkovo RVHP nechala v kabelce. Režisér
Jiří Adamec však vsadil na konfrontaci komediálně nadsazeného textu s charakterním, realistickým herectvím – zákonitě mu vyšla absurdita. Budiž – opravdová a upřímná komedie by však byla mnohem víc.
HOLÝ, Josef.
Na okraj obrazovky: Dva večery u televize. Rudé právo. 1981, roč. 62, č. 290 [8. prosinec], s. 5. [upraveno, zkráceno]
