Netopýr

"Netopýr". Velké překvapení zažili ctitelelé Lídy Baarové, když se dozvěděli, že jejich oblíbenkyně hraje Rosalindu v této znamenité zfilmované operetě Johanna Strausse. Baarová jako zpěvačka, před jejímž výkonem by bledla závistí nejedna operní diva. A vedle ní její záletný manžel Eisenstein z téže operety Hans Söhnker, pějící jako Lohengrin, jak sám nad sebou žasne. A k tomu také orchestr berlínské Filharmonie za řízení A. Melichara, reprodukující stále ještě vábné a okouzlující Straussovy melodie, několik skvělých sólistů a početné dobře sezpívané sbory, taneční soubory, nádherná výprava u knížete Orlovského - nebyl to vše jen pouhý sen?

Bohužel byl to jen sen: z Baarové nebude nikdy operní primadona a z Hanse Söhnkera hrdinný tenor. Takové proměny svedou jen triky zvukové filmové techniky a aby se mohly uplatnit a aby diváci měli možnost veseloherní herce slyšet zpívat hlasy vynikajících zpěváků, odehrává se valná čaást děje operety jako sen komorního pěvce Weigla (Hans Söhnker), který po slavnostním 300. představení "Netopýra" si na chvilku zdřímne a prožívá děj operety jako opravdový účastník, při čemž v této "broučkiádě" jeho hezká a dobrá žena (Lída Baarová), služebná, ale i jeho přátelé vystupují v různých úlohách operety.

Nebyl to jistě špatný nápad, zejména je-li provedený po technické stránce, tak dokonale, že se divákům naskytl pohled na sympatické a dobré veseloherní herce a při tom zároveň slyšet znamenité, pro oči neviditelné pěvce a pěvkyně. Tak to byl "Netopýr", jeden z úspěchů - i když už ne divů - tehdy moderní zvukové kinematografie.