Poslední film režiséra
Martina Friče se odehrává na maloměstské poště. Bezvýznamný pražský úředník (
Jiří Sovák) vymyslí jednoduchou fintu, jak přijít k penězům. Vypraví se do malého města a na zdejší poště se vydává za experta, který má prověřovat údajné padělky bankovek. V místě, které si pro krádež vytipoval, však narazí na sympatickou poštmistrovou (
Milena Dvorská). Půvabná a schopná žena trpí různými komplexy a má konfliktní vztahy s manželem (
Zdeněk Řehoř). Právě ona však svou laskavostí přispěje k tomu, že se v cynickém podvodníkovi probudí svědomí... Námět morality s kriminální zápletkou pochází od
Jaroslava Dietla a obsahuje autorův typický živočichopis obyčejných lidí. Točí se kolem přehnaných ambicí i partnerských problémů. S jemně ironickým nádechem líčí poměry v provinčním městě, kde nechybí zahořklý udavač a vystrašený zbohatlík.
Febiofest 2004
Není to právě veselý pocit, psát o poslední komedii režiséra
Martina Friče. Nikoliv samozřejmě proto, že by nebyla veselá, nýbrž právě proto, že je – poslední. Ovšem fakt, že Fričovo životní dílo se uzavírá komedií, je sám charakteristický a významný. Tento režisér zasáhl snad do všech žánrů hraného filmu a v nejednom z nich dosáhl mimořádných úspěchů. Ale jeho nejvlastnější doménou byla a zůstala komedie. Rovná-li se ve „vážných“ žánrech svými nejlepšími filmy těm, kdo tu znamenali nejvyšší hodnoty, pak v oblasti komedie se žádný jiný režisér nevyrovná jemu.
Tady je totiž Fričův přínos opravdu zakladatelský. Zase i co do šíře: obsáhl snad všechny žánry veselohry, pracoval s našimi nejlepšími komediálními herci, „udělal“ např. filmovou slávu
Oldřicha Nového, natočil nejlepší filmy
Voskovece a
Wericha, pracoval s
Vlastou Burianem atd. V seznamu jeho komedií najdeme takové, které u nás byly vývojovým novým slovem, kde dokonce markantně předběhl čas (což je případ jeho
Pytlákovy schovanky). A zase: jeho zásluha není jen v těchto špičkách a průbojích, ale i v dlouhé řadě dobrých „řadových“ komedií, které nepokládal za něco pod svou úroveň a mrav. Dokazuje to ostatně osud jeho filmů i léta po jejich vzniku. Vždyť jeho vskutku jen „řadová“ válečná komedie
Hotel Modrá hvězda i po letech obdivuhodně zabrala v televizi.
V posledních letech mu právě komediální sklon pomohl k svéráznému tvaru
Hvězdy zvané Pelyněk, v níž spojil v organický celek zábavu s tragédií. Sledujeme-li ovšem Fričovu komediální tvorbu, zjistíme, že tento výborný realizátor s tolika zkušenostmi a nápady byl současně v nemalé míře závislý na autorech. Frič neměl talent „píšícího režiséra“, i když se podílel na námětu a scénáři, to rozhodující v literární přípravě musel udělat autor. V tomto smyslu byla úroveň jeho komedií neodmyslitelně závislá na úrovni autorské předlohy, a to i přesto, že Frič v nejednom případě dovedl jako realizátor slabší místa předlohy zaretušovat. I tuto jeho závislost na úrovni literární předlohy lze dokumentovat jeho posledními filmy, ovšem s dodatkem, že měl vždy jasný cit pro nejzákladnější, zda látka při různých slabinách stojí za to, zda má rajc a vtip, či zda je pod jeho úroveň či mimo to, co je blízko jeho osobnosti.
Ve svém posledním filmu NEJLEPŠÍ ŽENSKÁ MÉHO ŽIVOTA měl, myslím, na autora štěstí.
Dietlův námět má šarm, svébytnou polohu a humor. Koncentruje se kolem ústředního hrdiny, čtyřicátníka, na jehož neodolatelný rozpačitý úsměv ženské doslova letí. Nalétla na něj i jeho druhá, o mnoho let mladší žena, která mu přinesla kromě mládí i vzpomínky na kvality jeho předchozí manželky a trvalé finanční potíže.
A právě ty se hrdina rozhodl řešit „největším podvodem století“, který ho zavede na poštu v malém městě a dá mu poznat další ženu, tentokrát fešnou poštmistrovou. Prozrazovat divákům podrobnější okolnosti „největšího podvodu století“ by znamenalo okrást je o kus zážitku z filmu. Proto místo podrobnějšího popisu příběhu řekněme, že tentokrát jsou hlavním zdrojem humoru hrdina a jeho vnitřní komentář, kterým neustále doprovází své jednání i jednání a typy těch, s nimiž se setkává. Tento vnitřní komentář je Dietlem vtipně napsán a má také u diváků náležitý ohlas. Ovšem jeho hlavní půvab je v tom, že – jako celá tato komedie – vychází z psychologických postřehů, že humor je tu postaven na přesném komentování psychologie těch lidí, o nichž se tu hraje. Snad tu lze najít v lecčems skulinky, věci nedotažené, ale základní poloha komedie, vycházející z jemného psychologického postřehu, je tu šťastně nalezena a udržena. O což se v nemalé míře zasloužili herci v čele s
Jiřím Sovákem, který patřil v posledních letech k stálým Fričovým spolupracovníkům. Mile mne překvapila jako jeho partnerka
Milena Dvorská, z dalších připomeňme
Jarmilu Smejkalovou,
Ivu Janžurovou,
Čestmíra Řandu a výbornou figurku donašeče
Vladimíra Hlavatého.
Nejlepší ženská mého života není ovšem při všech dobrých vlastnostech film v naší tvorbě nadprůměrný. Patří k té oblasti Fričovy tvorby, pod níž lze zahrnout v pravém slova smyslu „dobré komedie“, dobrou a vkusnou filmovou podívanou a zábavu pro nejširší vrstvy diváků. Frič dovedl takovou zábavu dělat skoro se samozřejmostí. Některým se to možná zdálo málo, i když diváci dovedli podobnou tvorbu ocenit. Ovšem právě nyní, po Fričově odchodu, určitě zjistíme, jak nám jeho pravidelný přínos tomu, co někteří s despektem nazývají „jen“ zábavou, bude v rejstříku filmové produkce chybět.
FIALA, Miloš.
Fričova poslední komedie. Rudé právo. 1968, roč. 49, č. 273 [3. října], s. 5. [upraveno]
