Neděle ve Ville d'Avray

V poslední době je to jeden   z nejsmutnějších filmů,   které jsem viděl. Je smutný   a současně krásný.   Vypráví příběh dvou   lidí. Vypraví o vztahu   dospělého mladého muže a   dvanáctileté dívenky. Oba   jsou svým způsobem sirotky.   Minimálně duševně. On má   za sebou válečná traumata,   ona postupně přichází o   všechy členy své rodiny.   Časem tato zdánlivě   nesourodá dvojice najde k   sobě cestu. Jejich vztah je   krásný a čistý. Avšak   trvá jen pár neděl, nebo   nedělí. Tragédie na sebe   dlouho nenechá čekat.

Snímek má bezesporu   depresivní atmosféru a   zajímavou kameru, chybělo   mně však výraznější   hudební podbarvení   příběhu. Rovněž vztah   Pierra a Francoise nedoznal   takové hloubky, jakou bych v   námětu očekávala, spíš   se pomalu a jistě zvrhával v   nenormální posedlost   dospělého muže   dvanáctiletou dívkou, která   v něm zcela přirozeně,   kromě náhrady za otce,   hledala i svůj dívčí idol   a konec filmu mně přišel   zmatený a rozpačitý.   Naopak, za zmínku stojí   herecký výkon dětské   představitelky, absolutně   přirozené chování   předčasně dospělého   dítěte.