Nařčení

Příběh natočený podle   skutečné události. Popisuje   zážitky americké pracovnice   fastfoodu Louise Ogbornové.   Ta se stala obětí šílené   hry při které byla obviněna   z krádeže peněz a   následně ponížena. Je   neuvěřitelné, kam až   může dojít manipulace s   lidmi. Dreama Walkerová zde   exceluje v dosti odvážné   roli.

Pitomý film o pitomcích.
Co je mi platné, že je to   zajímavý námět a podle   skutečného případu, když   jeho zpracování je ještě   blbější než ti   zaměstnanci fastfoodu (a to   je co říct!). Těžká nuda.   Kvůli ní nějaká empatie   nemá šanci. Tlačení na   tupou scénáristickou pilu a   nekonečné, leč marné   pižlání tématu manipulace   sociálně tupými lidmi,   živořícími na samotném   dnu potravinového řetězce.   Jako nafouklá konzerva s   prošlým datem spotřeby   konzumovatelné snad jen za   účelem ukojení úchylných   choutek diváků (navíc jen   těch značně trpělivých).   Jako rádoby psychologická   studie nepoživatelné. Téma   sice výživné a zdánlivě   fakt maso, leč postavy   příběhu jsou pouhé sojové   náhražky, bez jakéhokoli   obsahu živočišných   bílkovin.

Místy i nevěrohodné.   Svlíknout   "zlodějku" a   prohledat jí šaty? Dejme   tomu. „A teď její šaty   odneste do SVÉHO auta a   nechte ho odemčené. To je   náš BĚŽNÝ POLICEJNÍ   POSTUP“. A šéfová směny   už cupitá. ROFL! By mě   zajímalo, jestli by holčinu   třeba taky strčili do trouby   a zapnuli hořáky (další   běžný policejní postup   :-). Ačkoli, jak se říká:   „Byls v Americe? Nebyl? Tak   neraď!“ A teď babo raď,   jak to ohodnotit. S   přihlédnutím k faktu, že   kdyby se v tuposti soutěžilo   na Olympiádě, tak Američani   posbírají většinu   medailí. Ostatně Craig Zobel   by v kategorii tupý a nudný   scénář roku taky bral   nejmíň bronz.