Na černé listině

Válka je určitě lepší za   studena, její nepsaná   pravidla se dají snadněji   obcházet, dopad na   obyvatelstvo není tak   fatální, plyne z ní více   absurdních situací k   hořkému pousmání a jak   vidno, rozšiřuje i pracovní   příležitosti... Zajímavý   byl hodně podobný postup   znepřátelených stran v boji   proti vlastním občanům -   způsob nátlaku a záludnost   metod, vedoucích k   nedobrovolné spolupráci -   jako by se domluvily, jen   reakce obětí se lišily,   zatímco Američané se   prohladověli k sebevraždám,   našinec se samovzdělával u   přikládání v kotelnách a   čekal, až se to přežene. A   právě v takové době se   pohybuje náš malý hrdina,   Woody Allen, který si   přilepšuje dobrými skutky   pro scénáristy s levicovým   škraloupem, čímž poučuje   i baví zároveň a dokonce si   najde čas i na lásku...   Není to úplně ten Woody,   jako ve svých filmech, ale   jsem si jistá, že některé   vlastní nápady do scénáře   protlačil, za všechny:   "Jde ti jen o   úspěch!"... "To mi   snad má jít o   neúspěch?", nebo   "Stačí jen jeden, co   řekne NE!"... "A co   mám dělat?"... "No   být ten jeden!" :-)

Období "honby na   čarodějnice" patří v   americké kinematografii k   často k využíváným   námětů. Výbor pro   vyšetřování neamerické   činnosti byl velkým   strašákem pro všechny   umělce. Doplatil na to např.   Ch.Ch. Mnoho umělců opustilo   svou vlast anebo psali pod   různými pseudonymy. O těch   posledních právě vypráví   snímek scénáristy Waltera   Bernsteina a režiséta   Martina Ritta.