Muzikantská Liduška

Liduška je donucena si vzít   jiného, nežli Toníka, a   chuděra se z toho pomate a   potom to s ní není k   vydržení. Léky na lásku,   nekoupíš v apatice ale více   nežli antibiotika a koření,   pomůže dobře míněná   rada, která Lidušku   navrátí zpátky mezi lidi a   mohou svatební zvony   vyzvánět, neboť Liduška se   vdává, a teď je to vše   podle ní...

V mnoha aspektech se podobají dvě adaptace...
...původní literární formy   do podoby filmové. Jedná se   o Maryšu a Muzikantskou   Lidušku. V obou případech   je dívka z vesnice nucena ke   sňatku s nemilovaným, navíc   zlým a prospěchářským   člověkem...zatímco však   Maryša se provdá a později   manžela otráví, k   Liduščinu sňatku nedojde,   utíká od oltáře a zcela   pozbyde rozumu, když slyší   hrát potulné muzikanty. K   nim patřil i chlapec jménem   Toník, nenaplněná láska   Liduščina. Obě role   naprosto profesionálním   způsobem ztvárnila naše   zřejmě nejlepší   představitelka vesnických   dívek a žen, s hlubokým   procítěným projevem -   Jiřina Štěpničková.   Protože oba výkony - Maryša   i Liduška - jsou kvalitní a   na výborné úrovni,   hodnotím oba filmy stejným   počtem bodů - 9 z 10.   Ještě bych chtěla dodat,   že oproti literární podobě   má Liduška ve filmu happy   end...v originále se ze   svého šílenství již   nedostane, zatímco v   případě filmu udělali   filmaři šťastný konec -   shledá se s Toníkem a nabyde   opět zdravé mysli. Šlo o   kladný konec naprosto   cílený, stejně jako v   případě filmové adaptace   Babičky, chtěli tvůrci   dodat lidem naději ve   vypjaté době okupace a   nalít jim do žil sílu, že   vše špatné pomine a bude   zase dobře. Už jen z tohoto   důvodu nevidím film jako   typickou červenou knihovnu,   ale jako velké poselství   českému národu ve vypjaté   době a hodnotím tedy   vysokým počtem bodů.