Mamas a Papas

Čtyři příběhy vytvářejí mnohavrstevnou mozaiku osudů několika manželských a partnerských dvojic, které v náhlé zlomové životní křižovatce řeší otázky chtěného, nechtěného, vytouženého i zmařeného rodičovství. Souběžné a nepřímo se prolínající příběhy odkrývají problémy současné rodiny v širším kontextu, než je jen individuální osud jednotlivce, a s nebývalou otevřeností tak odkrývají hlubší podstatu fenoménu moderní rodiny a partnerských vztahů. Specifická práce s herci, kteří neznali předem scénář a byli vždy nově vystaveni situaci, v níž se postavy nacházejí, dodává filmovému zpracování nesmírně autentický výraz.

Zdroj: ČT

Snímek leze do ložnic, kuchyní, koupelen a záchodů čtyř domácností, které se tak či onak potýkají s nástrahami raného rodičovství, a doslova slídí po tom nejintimnějším, co si před okolním světem ještě dokážeme chránit. Čtyři ženy a tři muži ve všech významech toho slova obnažují sami sebe, aby scenáristce a režisérce pomohli vyprávět příběhy plné naděje, bolesti, zklamání, nových začátků a nových pochybností. Někdo mít děti nemůže, jiný dítě nechce, další má na svoje finanční poměry potomků až moc a jiný o dítě za tragických okolností přichází. Všichni jsou drceni tíhou vlastní situace, zahledění do sebe, trpní, jen ve vzácných chvilkách konfrontovaní s trapností a kouzlem nechtěného…
Film vznikal naprosto unikátním způsobem. Nikdo z herců neznal scénář! Všichni souhlasili s účastí na tomto projektu jen na základě důvěry v režisérku. On vlastně ani žádný klasický scénář neexistoval. Padesátistránkový text sice velmi jasně popisoval jednotlivé příběhy a celkovou strukturu filmu, ale nebyla v něm jediná věta dialogu. Veškeré promluvy, které ve filmu zazní, jsou dílem herců, projevem jejich vlastních životních zkušeností, schopnosti improvizace a momentální nálady.
Herečka Martha Issová popisuje natáčení takto: „V domluvenou hodinu jsme se sešli na domluveném místě, my herci jsme se nalíčili a převlékli a pak nás Alice postupně brala každého stranou a dostali jsme instrukce ke scéně, která se měla točit. Ovšem často se dělo, že každý dostal instrukce záměrně jiné."
„Nutno přiznat, že tato metoda je zdlouhavá a vyžaduje velké pochopení a podporu od celého štábu i herců," přiznává nejednu komplikaci spojenou s tímto způsobem natáčení Nellis. „Musí se točit chronologicky, což je produkčně nezvyklé a finančně náročné, kameramani si nemohou připravit záběry, protože nevědí, co jim herci před objektivem provedou, a vzhledem k tomu, že se používají dvě kamery, je materiálu dvakrát tolik, takže na střižnu je potřeba výrazně víc času."

Jaroslav Sedláček, 36.LFŠ 2010

I v dalším autorském snímku Mamas & Papas (film kromě názvu nemá nic společného s americkou folkrockovou skupinou šedesátých let) pokračuje Alice Nellis v popisu rodinných vztahů. Tentokrát se zaměřuje na problémy spjaté s mateřstvím a rodičovstvím a sleduje osudy čtyř párů. – Lékařka Irena, působící na oddělení asistované reprodukce, se sama bez vytíženého manžela Petra pokouší vyrovnat s tragickou smrtí dcerky odjezdem k přítelkyni, diplomatce působící v Severní Africe. Její klienti, Filip a Zuzana Dolanští, se marně pokoušejí o početí, což posléze řeší adopcí, jež snad povede i k jejich novému sblížení (muž ukončí mimomanželský vztah, „spuštěný“ právě tlakem manželky na otěhotnění). Filipův bratr Michal se musí smířit s tím, že jeho milenka, začínající herečka Tereza, zvolí potrat a ukrajinští manželé Aljona a Saša, žijící v neutěšených podmínkách, dají své třetí dítě hned po porodu k adopci. – Autorka spojuje jednotlivé pasáže citlivým způsobem, někdy i pomocí krátkých „vraceček“. Zajímavá byla realizace filmu. Natáčelo se na dvě kamery (RED One) chronologicky, přičemž herci neměli v rukách scénář a znali pouze charaktery postav. O tom, co se bude točit, se dozvěděli až na place. Významnou roli tedy hrála improvizace. Výhodou bylo, že režisérka pracovala s herci, s nimiž se dobře zná. Postavy mají vesměs jména hereckých představitelů; Filip a Zuzana Čapkovi jsou manželé a Michal Čapka je Filipův bratr. Zvolený způsob má však i nedostatky, jež se projevily v určité nevyrovnanosti a „váze“ epizod. Výhrady mohou být i k poněkud protahovaným scénám z Irenina zahraničního pobytu (s nadbytečnými podmořskými záběry). Výsledný tvar se ovšem vcelku zdárně vyrovnává s úskalím záměrně modelových schémat (ztráta dítěte, neplodnost, nechtěné početí).
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/6

Téma vztahu prarodičů, rodičů a jejich synů a dcer se prolíná celou tvorbou režisérky a scenáristky Alice Nellis a v případě jejího nejnovějšího snímku pak dostává podobu zásadních otázek týkajících se zplození potomstva. Režisérka sleduje několik párů, jejichž přístup k rodičovství nemůže být odlišnější – jeden řeší otázku adopce vlastního dítěte, která by je dostala z finančních problémů, zatímco postava lékařky, která dítě kdysi ztratila, nám sděluje, že peníze vlastně nic neznamenají. Partnerská řešení jsou vždy relativní a nikoho nelze jednoduše odsoudit. Autentičnost hereckých reakcí se režisérka pokusila podpořit chronologickým natáčením, kdy herci znali ze scénáře pouze osud svých postav, nikoli celý příběh, a museli tak neustále improvizovat.
Febiofest 2010

Čtyři povídky o možných odstínech moderního rodičovství. Všechny povídky se dotýkají stejného tématu, ale vidí jej z jiného úhlu a navíc vytvářejí obraz toho, jak se v naší společnosti stalo z toho nejpřirozenějšího na světě něco komplikovaného a podivně nepřirozeného.