Lazebník sibiřský

1905 - Jane Callahanová píše dopis svému synovi Andrejovi, který se stal posluchčem prestižní americké vojenské akademie ve West Pointu. Líčí v něm události, které předcházely jeho narození. Tenktát, před dvaceti lety se Jane vydala do Ruska, jako asistentka poněkud extravagantního vynálezce Douglase McCrackena. Zkonstruoval obří stroj na těžbu dřeba, ale jeho prodej a uvedení do chodu vyžadovalo sponzory a dobré zdejší kontakty. Právě to bylo úkolem na svou dobu velmi neformální a dobrodružné Američanky, vydávající se za McCrackenovu dceru. Jane začala s jejich hledáním již ve vlaku, kde se seznámila s mladým kadetem Andrejem Tolstým, svojí největší a jedinou láskou. Zanedluho se po jejím boku objevil další muž, mimořádně vlivný generál Radlov a ten svého, o mnoho let mladšího soka, po dramatickém konfliktu poslal do vyhnanství na Sibiř. Po letech se Jane, provdá za jiného muže, vydá hledat ztracenou lásku. Na zapadlé sibiřské usedlosti se setká s vyrovnaným stárnoucím mužem, který tu hluboce zapustil kořeny...

LAZEBNÍK SIBIŘSKÝ, nejdražší snímek, který až dosud vznikl v Evropě, je příběhem nenaplněné lásky, ale právě tak velkolepou podívanou a mistovskou oslavou carského Ruska na přelomu století. V současnosti nejznámější ruský filmař Nikita Michalkov, držitel Oscara za předchozí film Unaveni sluncem, se podílel na scénáři, produkci a ve vlastní režii si v Lazebníkovi sibiřském zahrál i roli cara Alexeje III. Natočil jej jako strhující velkofilm, kterému distributoři rádi otevřou dveře kin na celém světě, protože mluví vlastní, osobitou řečí, přestože v něm častěji zní angliština než ruština. Řečeno slovy tvůrce: "...je to záležitost pro cizince, pro 100 milionů cizinců, kteří žijí v naší zemi, neznají její minulost a nevěří v její budoucnost. Pokud pomůže jednomu jedinému člověku, pak jsem jej netočil zbytečně."

Takovou výpravu ruský film nepamatuje! Nikita Michalkov, tvůrce oscarového Unaveni sluncem, natočil tříhodinový epos - velkou podívanou o lásce na pozadí Ruska konce 19. století. Do sychravých ulic Moskvy se tou dobou vydala Američanka Jane, aby tu získala podporu pro vynález svého otce. Monstrum pojmenované Lazebník sibiřský by mělo bez problémů zpracovat tisíce stromů ze sibiřských lesů a pro Janina otce jsou peníze a přízeň místních úřadů to jediné, co mu k dotažení jeho snu chybí. Ovšem ve vlaku se Jane seznámí s vojákem Andrejem, a tak je Lazebník sibiřský především romantickou podívanou. Dalo by se říci, že zatímco Unaveni sluncem je malý příběh s velkým posláním, je tomu u Lazebníka přesně naopak. Michalkovovi připravila past nejev pompéznost, s jakou se rozhodl svůj příběh vyprávět, ale i hrůzostrašná metráž. Film přímo volá po návratu do střižny a divák tiše přiznává, že by mu to prospělo. Naštěstí tu nechybí pár sekvencí, které připomínají talent velkého ruského filmaře.
Jan Kábrt Total Film 2000/7/95

Autor/Zdroj: Rudovský Jan/Total Film


Velkoryse pojatý koprodukční film je ve své podstatě komorním příběhem jedné dávné lásky bohaté Američanky a ruského kadeta. Režisér zasazuje velkou romantickou story do dobových kulis, které mimo jiné využívá k výpovědi o svérázném ruském národním harakteru.
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Koprodukční film Nikity Michalkova Lazebník sibiřský byl natáčen na historických místech Moskvy, v barrandovských ateliérech, ale třeba i v Portugalsku. Romantický a komorní příběh je zasazen do dobových kulis let 1885 až 1905, v nichž se odehrává. Jeho prostřednictvím režisér vypovídá o svérázném ruském charakteru a snaží se postihnout atmosféru dávno uplynulé epochy. Název je odvozen od postavy Figara z Rossiniho opery Lazebník sevillský a také z Mozartovy opery Figarova svatba, kterou hrají ruští kadeti před velkoknížetem. Koresponduje s názvem obřího stroje na kácení stromů a zároveň s povoláním hlavní postavy filmu - Andreje.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Velkoryse pojatý koprodukční film Nikity Michalkova Lazebník sibiřský, natáčený na historických místech Moskvy, v barrandovských ateliérech, ale třeba i v Portugalsku (scény z Ameriky), je v podstatě komorním příběhem. Odehrává se v letech 1885 až 1905. Stárnoucí americká matka odhaluje v dopise synovi, kadetu Andrewovi, totožnost jeho pravého otce, a přitom vzpomíná na dávné události. V roce 1885 se zamilovala v Moskvě do mladého kadeta Andreje Tolstého. Prožila s ním jen jednu milostnou noc. Žárlivý mladík se však kvůli ní zapletl do sporu se svým nadřízeným, generálem Radlovem, a byl neprávem obviněn a odsouzen k nuceným pracem. Jane ho mohla navštívit až po deseti letech na Sibiři. Tady však zjistila, že otec jejího syna už žije s jinou ženou... - Nikita Michalkov zasazuje romantický příběh do dobových kulis a využívá jej k výpovědi o svérázném ruském charakteru. Prostřednictvím různých tradičních oslav se snaží s jistou nostalgií a pompézností postihnout atmosféru dávno uplynulé epochy. - Název je odvozen od postavy Figara z Rossiniho opery Lazebník sevillský a také z Mozartovy opery Figarova svatba, kterou hrají ruští kadeti před velkoknížetem. Koresponduje s názvem obřího stroje na kácení stromů a zároveň s Andrejovým povoláním ve vyhnanství. - Navzdory vynaložené námaze a očekávaným ambicím nepatří Michalkovův nový opus mezi jeho nejzdařilejší díla.

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled


Stejně jako Napoleon o sedmdesát let dřív, i Jane Callahanová přojížděla do Ruska plná optimismu, jistá si svými zbraněmi, a stejně jako on tu utrpěla svou první velkou porážku. Jejich společným "Borodinem" se stali nepochopitelní a podivní lidé, kteří tu žili. V roce 1812 bez váhání zapálili svou Moskvu, v roce 1885...
Zasněženou krajinou, jejíhož konce nedohlédneš, projíždí vlak. Světácká Američanka Jane (Julia Ormondová) cestuje z Chicaga do Moskvy první třídou, ve společnosti šampaňského a svého ženského kouzla, aby tu pomohla svému údajnému otci získat podporu pro jeho fantastický vynález. Lazebník sibiřský, gigantické monstrum, jež má bez námahy mýtit nekonečné sibiřské lesy, je pro Douglase McCrackena životním dílem, posedlostí i snem, k jehož dokončení mu chybí jediné, peníze a přízeň místních úřadů. Nic nezískává Jane snadněji.
Něco snad ale přece - v té skupince rozjívených chlapců, kteří tak trochu klackovsky vpadli do jejího kupé, byl jeden, který nikdy nezapomněl: Student carského vojenského učiliště, kadet Andrej Tolstoj. ("žádné vztahy ke spisovateli, bohužel"). Bylo to někde mezi árií z Figarovy svatby a přípitkem Anně Karenině, kdy se dychtivý, naivní mladíček k smrti zamiloval...
A tak se jejich cesty poprvé protnuly - náhodou, která mohla zůstat pro ni jen zpestřením nudné cesty a pro něj omamnou vzpomínkou. Mohla, ale nezůstala, protože Janina pouť za penězi a bumážkami vedla nevyhnutelně ke generálu Radlovovi, který byl vedle svého členství ve vědecké komisi shodou okolností i ředitelem kadetky. A tak se osud ubíral dál svou cestou, mezi Janinými intrikami a počínající láskou, až dospěl ke svému tragickému vrcholu.
Svou love story zasadil Nikita Michalkov do velkolepých kulis Ruska konce 19. století, do velkoryse koncipovaných obrazů, podmanivých svou epickou šíří i vizuální přitažlivostí a připravil si tím paradoxně svůj vlastní pád. Neboť vskutku mimořádná barvitost jeho snímku je zároveň tou nejméně vhodnou formou pro jeho obsah. Zatímco totiž např. Doktor Živago, kterého Lazebník sibiřský svou rozmáchlostí na první pohled připomíná, volil epickou polohu velkého plátna naprosto funkčně vzhledem k tomu, že osudy hrdinů jsou nerozlučně spjaty s dramatickými osudy země, v tomto případě se jedná o drama, plynoucí z rozdílnosti naturelů, o komorní příběh lásky. Není proto divu, že se křehké, pomalu vznikající milostné pouto hrdinů v tomto rámci utápí, síla jejich vztahu se rozmělňuje a vlastní love story se v přehršli bombastických obrazů a vedlejších motivů místy doslova vytrácí.
Nabízí se otázka, proč režisér tak talentovaný a zkušený jako Nikita Michalkov zvolil pro svůj příběh natolik neodpovídající formu. Odpověď je až směšně jednoduchá a naskočí divákovi už po prvních minutách promítání Lazebník sibiřský není film pro ruského, popř. evropského diváka. Míří za oceán a je to na něm znát. Ne vždy ve zlém. Pomineme-li sám rámec příběhu, totiž scény z amerického vojenského tábora, američtější než americké melodrama samo a korunované nejsměšnější i nejsmutnější replikou filmu ("On byl Rus? To vysvětluje všechno."), dostáváme se k nejběžnější výtce, vyslovované na jeho adresu, totiž že je především barvotiskovým žánrovým obrázkem, folklórní pohlednicí, redukující Rusko na svérázné panoptikum podivínů a klouzající pouze po povrchu národního charakteru. To vše je pravda, ovšem dokonale zdůvodněná skutečností, že film je vyprávěn očima bohaté Američanky, jíž se Moskva oněch dní jen stěží mohla jevit jinak. Je tu ale problém míry, a tu Michalkov bohužel už neomluvitelně překračuje, nejvýrazněji snad ve scéně lidové veselice, na níž Radlov s Jane stráví dobrých dvacet minut. Tušený režisérův záměr, totiž konfrontovat Janin záměrně povrchní dojem dobromyslných, lehce zvládnutelných figurek s odvrácenou tváří "ruské duše", tak jak se projevuje ve chvílích krize, proto nevychází. Po nekonečných ilustrativních sekvencích totiž onen zlom přichází příliš pozdě, jeho pokračování není dostatečně mrazivé a nakonec v podstatě vyšumí v nastavovaném konci, provázeném navíc polopatickým Janiným vnitřním komentářem v místech, která dostatečně vypovídají sama o sobě. Díky neúměrné délce filmu (bez minuty tři hodiny) a velmi volnému tempu vyprávění tak divák pozvolna ztrácí zájem a onen bezmála dvě hodiny připravovaný konflikt logicky ztrácí účinnost.
Smutné i půvabné na celé věci ovšemje, že právě ony "vedlejší sekvence", dokumentující ruskou povahu a charakter hrdinů, které jsou dílem zbytečné a dílem jen zpomalují spád filmu, jsou v některých případech ty vůbec nejhezčí. Z nekonečně ubíhajícího vyprávění se tyto obrazy vynořujíjako dokonalé miniatury, připomínající, že vzdor předchozím výtkám je Nikita Michalkov svrchovaný filmař, s citem pro atmosféru i budování situace. Nezapomenutelnáje například scéna kadetského plesu, mistrovsky je vybudovaná celá sekvence představení Mozartovy Figarovy svatby atd.
Záchranou filmu mohl být nemilosrdný střih, který by sice stál Michalkova tisíce vděčných amerických diváků, zato by však pomohl vyniknout příjemnému malému příběhu lásky i všem jeho postavám. Samotná ústřední dvojice totiž díky přehnané šíři vyprávění postrádá to nejdůležitější - prostor pro budování svých postav a vývoj jejich vztahu. S jen letmo roztroušenými situacemi si lépe poradil Oleg Menšikov. Znamenitý (a Michalkovův takřka kmenový) herec měl ovšem také daleko obtížnější úkol. Zatímco Julia Ormondová zdolává herecky poměrně vděčnou proměnu z profesionálně flirtující dobrodružky v zamilovanou a zoufalou ženu, Menšikov se takr'7ca ve čtyřiceti letech musel i proměnit ve dvacetiletého nezralého mladíčka, jehož vnitřní svár je hlubší. Sváří se
v něm disciplína vojenského kadeta, ctižádost chudého mladíka i ničivý žár první lásky a je jen logické, že Michalkov, postavený před nutnost zvolit pro roli Andreje bud herce přiměřeného věku anebo mimořádného talentu, dal přednost druhé variantě i za tu cenu, že se Menšikov přes nevídanou snahu a mimořádné nadání bude v některých scénách snad jevit nepřiměřeně.
Několika pánům sloužit nelze a Lazebník sibiřský je toho smutným dokladem. Přestože se určitě nestane chloubou Michalkovovy filmografie, stále zůstává ne zcela zdařilým filmem velkého režiséra, kterého jen odvaha ke střídmosti dělí od velkého zážitku.

Autor/Zdroj: Hejlíčková Iva/Cinema