Krabat: Čarodějův učeň

Parádní nápad...
... a velké překvapení.
Natočit hraný film podle   známé české   pohádky,která se mi   mimochodem už od malička   velmi líbila, mi přišlo   jako dost velká odvaha.Ovšem   dílo se podařilo.
Škoda jen, že to tak   dlouho trvalo, než to někoho   napadlo, ale nakonec i to je   možná dobře.Příběh je   velmi podobný tomu   originálu.A docela mě tady   také překvapily velmi   kvalitní efekty.
Z   postav se mi dost líbil Tonda   a čaroděj.
Osobně se   mi to velmi líbilo a můžu   jenom doporočit.

Ve srovnání s animovanou   verzí režiséra Zemana je   tenhle hraný Krabat trošku   jiný level, ovšem v   žádném případě nijak   výrazně horší. Temný,   drsný, syrový...přesně   jako jeho předloha.

Temný příběh z   čarodějova mlýna. Chvílemi   až strašidelně děsivý   děj kde Krabatovi dojde   trpělivost a svýho šéfa   pošle do věčných lovišť.

Dobrý film, ale ne pro slabé   nátury... poněkud   depresivní. A to jsem si   myslela, že Andersen píše   pochmurné pohádky!

Pro předchozí komentátory:   žádná česká animovaná   verze ani česká pohádka   Krabat či Čarodějův učeň   neexistuje! Animovaný film   Karla Zemana z roku 1977   vznikl na objednávku   německé produkce podle   předlohy německého autora,   nedávno zesnulého Otfrieda   Preusslera, rodáka z Liberce.   Na filmu mě příjemně   překvapil respekt k   lužickosrbské kultuře a   jazyku, zachycený i v   originální německé verzi   slovanskými jmény, jazykem,   užívaným při zpěvech v   kostele a některými   lužickosrbskými termíny   (kantorka), ve stejném tvaru   užitými i v původní   jazykové verzi. Oproti   animované pohádce obsahuje   film víc snad i drastických   scén, zachycených v   literární předloze (např.   mletí lidských kostí).   Kvalitu snad mírně narušuje   "americké" pojetí   trikových scén a   předimenzovaná   "divoká" příroda   Alp, silně kolidující s   rovinatým prostředím   Lužice.

Čarodějův učeň
Docela dobrý fantasy film,   který disponuje klasickým   pohádkovým námětem, kdy   stojí dobro proti zlu a dobro   nakonec vítězí. Film   nepřinese nic nového a   zásadního, sem tam se   pousmějete nebo budete s   napětím sledovat souboje   hlavních hrdinů, ale vysoko   nad průměr se s filmem   nedostanete. Na filmu se asi   nejvíce líbila závěrečná   scéna, kdy dostane hlavní   záporačka pořádně na   prdel.

Preusslerův Krabat je moje   oblíbená kniha – ne kvůli   morbidnosti, ale hlubší   alegorické rovině, staré   jako lidstvo samo. Je s   podivem, že se Němci této   jinak velmi oblíbené a   známé látky nechopili už   dříve. Možná, že nebýt   hollywoodských produktů jako   je Pán prstenů nebo Harry   Potter, nedošlo by k tomu   nikdy. Na rozdíl od nich   staví vyprávění na   tradici, staré lužické   legendě (a Krabat je   zdejším národním hrdinou).   U nás ho známe hlavně díky   uhrančivé animované   pohádce Karla Zemana, z níž   měly všechny děti oči   navrch hlavy a některé i   mokro v trenclích.
Hraná filmová verze se   bohužel snaží být tím,   čím by rozhodně být   neměla – efektní   podívanou. Ale začnu   pozitivně. Je dobře, že   film vznikl a více se   blíží podstatě předlohy,   určené dospívajícím a   dospělým. Z důvodů, ze   kterých se mi chce zvracet,   se evropské filmy téměř   nedostávají do běžné   distribuce, český divák   tedy neměl šanci ho vidět.   Snímek chce být vizuálně   atraktivní (v dnešní   konkurenci to jinak nejde) a   na začátku to plní svůj   účel – první příjezd   Kmotříčka s jeho pytly nebo   první proměna učedníků v   havrany. A chce být   realistický – hoši nejsou   žádní vymydlení jelimani,   ale ušmudlaní, někteří   vyloženě nevzhlední s   vykotlanými zuby a   odstávajícíma ušima. Děj   je zasazen do konkrétní   doby, nikoli nesmyslného   „fantasy bezčasí“,   jehož jediným cílem je   likvidace povědomí o   skutečné historii a   kultuře.
Jakmile ale   zjistíte, že za hezkými   obrázky (byť místy trochu   papundeklovými až   kýčovitými) nic není,   kouzlo je pryč. Režisér   totiž neumí vytvářet   napětí, natož onu tísnivou   paranoidní atmosféru pod   dohledem Mistra, z jehož   mlýna není úniku, neboť on   rozhoduje o tom, kdo zemře.   Chybí tu zkrátka   přítomnost   všepronikajícího zla.   Zklamáním je určitě   obsazení hlavní role –   Krabat jako žák, který   dokáže přemoci mistra, by   měl sám působit trochu   „démonicky“, minimálně   jako někdo, „kdo ví“ a   má jisté kouzlo osobnosti.   Ničím z toho však David   Kross neoplývá, dílem   proto, že na to „nemá   obličej“, dílem proto, že   se o nic z výše zmíněného   nesnaží. Děj knihy,   odehrávající se v průběhu   tří let, bylo pochopitelně   nutné zredukovat, takže   řada epizod vypadla, z   některých zůstaly pro   neobeznámené nesrozumitelné   zbytky (např. nůž barvící   se do ruda). Vztah Krabata a   Kantorky je vylíčen   překotně a psychologií   postav obecně se režisér   moc nezabývá. Co film   totálně sráží jsou úlety   – úlitby hollywoodu:   kung-fu bitka s klacky,   pohřeb uprostřed Alp a Alpy   vůbec, exploze mlýna (až by   člověk čekal černý   benzínový dým) a popová   píseň doprovázející   závěrečné titulky, která   v porovnání s předchozí,   mírně patetickou, ale   stravitelnou filmovou hudbou,   působí jako pěst na oko.   Vyprávěcí hlas v průběhu   filmu nezní vůbec   nepatřičně, zato   zjednodušující polopatické   poselství na konci, které se   snaží příběh deklasovat   na pouhé podobenství 2.   světové války, ano.   Příběh o Krabatovi je   magický a nadčasový – i v   této době existují Mistři   se svými mlýny, kteří za   zdání moci melou pro   Kmotříčky lidské kosti.   Takové vyznění by asi bylo   moc provokativní. Tvůrci   chtěli, aby to pěkně   vypadalo, ne aby diváci   přemýšleli. Evropané už   dnes nevědí, čí jsou a   snaží se podobat hollywoodu,   formě bez obsahu, místo aby   činili pravý opak. Škoda,   Krabate.

Na tomto filme ma zaujala   hlavne amatérska kamera pri   bojových scénach -   absolútne nezvládnuté,   roztrasené zábery. Samotný   príbeh je spracovaný veľmi   dobre, dej nepostráda   napätie a prekvapivé   momenty.