Kód neznámý

Michael Haneke u mě stále   stoupá v ceně. Jako jeden z   mála dokáže přesně   lokalizovat ránu a pak jí   bezohledně otevřít. Jeho   Kód neznámý sleduje   podobnou problematiku jako   třeba Babel nebo Crash, tedy   mezikulturní a   mezicivilizační   nedorozumění,   vykořeněnost, imigraci,   váznoucí mezilidskou   komunikaci a ve srovnání se   zmíněnými filmy je   trestuhodně opomíjený.   Nespravedlivě, ale docela   pochopitelně. Haneke totiž   nejde prvoplánově na efekt   ani na city, netlačí děj   tak okatě kýženým směrem   jako třeba Crash ani se   nestaví do role   dokumentaristy s rozkmitanou   ruční kamerou. Když   konstruuje, potom tak, že si   to divák neuvědomí. Jednou   statickou scénou dovede   nenásilně vyjádřit spoustu   skrytých skutečností. A   znovu se strefuje i do   vlastních řad když na   příkladu divadla, filmu nebo   fotografie relativizuje   poslání a smysl snahy   vyjádřit dané problémy   uměleckou formou a tím   vlastně podrývá vlastní   snažení. Poctivý a   nemilosrdný film o věcech,   které nás v současném   světě pálí čím dál   víc.