Klíč

Otevřít dveře

Íránské filmy mívají minimalistickou strukturu: jedna událost, jedna situace, jeden problém. Děvčátko chce rybičku (Bílý balónek), sebevrah hledá, kdo by ho pohřbil (Chuť třešní viz Projekt 100--Zima 1998), holčička ztratí holínku (Botička), kluk putuje za spolužákem, aby mu vrátil sešit (Kde je dům mého přítele), chlapec bloudí pouští ( Voda, vítr; prach) , hošík je ponechán sám doma s bratříčkem (Klíč). Čas nespěje kupředu, ale točí se v kruhu a již v začátku akce jsou obsaženy všechny možnosti vývoje. Situace je spodobněna s přesností miniatury a rozkreslena do dějového ornamentu. Syžet není rozvinut lineárně, nýbrž vertikálně. Akce je chudičká, bohaté jsou však možnosti variací a interpretací.
Íránské filmy zpravidla nenaléhají na publikum, aby příběh emocionálně prožilo: spíše je vyzývají, aby jej racionálně dešifrovalo. Bývají civilní a realistické. Jejich oblíbeným postupem je odhalená „narativita": vstup režiséra před kameru, frontální výpověď. Íránští filmaři rádi vedou dialog s dospělými diváky prostřednictvím příběhů o dětech. (...)
Kromě perské literární tradice měl na tento vývoj zajisté vliv fakt, že se „íránský filmový zázrak" zrodil v teheránském Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže (Kanún). Ten byl založen v roce 1964 a zpočátku fungoval pouze jako knihovna. Až na přelomu 60. a 70. let rozšířil své aktivity o výtvarné umění, divadlo a film. Tehdy do institutu přišli Abbás Kiárostami a Ebráhím Forúzeš. Právě tito dva muži založili filmovou slávu Kanúnu a společně vytvořili Klič - dílo, které je esencí toho nejtypičtějšího, čím íránská kinematografie okouzlila svět, dílo, jež je zároveň malým klenotem filmové fotogenie.
Snímek Klíč je determinován prostory jednoho bytu, ve kterém jsou uzavřeni šestiměsíční škvrně a čtyřletý Amír Mohammad. Matka právě odešla. Amír Mohammad chce dát napít kanárkovi, ale voda z kohoutku neteče. Amír proto vezme kojeneckou láhev, sám se napije a chce ji doplnit. Mimino řve, Amír Mohammad je musí přebalit. Postupně se řetězovitě zapojují další předměty: postýlka, chodítko, koš na smetí a sklenice se zavařeninou, která se později rozbije. Kromě toho hrozí i výbuch tlakového hrnce. Po dalším chlapcově zákroku začne unikat plyn. Každý oříšek Amír Mohammad na poslední chvíli vynalézavě vyřeší, zároveň si tím však způsobí další problém. Tato začarovaná domácnost připomíná zkazky o obludách, které se zmnožují, kdykoli je hrdinný rek rozsekne vedví Když už Amír Mohammad přijde na to, jak shodit z věšáku klíč, spadnou všechny šaty. Když už se klíč najde, zapadne mu pod zamčené dveře. Podobně jako Chaplin ve svých raných groteskách, tak rovněž Amír Mohammad zápasí s potměšilou dvojznačností domácích předmětů, které mají člověku pomáhat, ale za jistých okolností se k němu mohou chovat až vzdorovitě. (Možná se do práce s předměty promítla i Kiárostamho zkušenost ze Zlína, v němž na počátku 70. let studoval u Hermíny Týrlové techniku animovaného filmu.) (...) „Klíč je jako perský koberec, k jehož kvalitě a hodnotě přispívá, kromě vzorné množství uzlů, také způsob, jaák byl utkán, " napsal kritik Masúd Mahrabí v medailonu Ebráhíma Forúzeše. Za zavřenými dveřmi (Film International Spring '94, str. 34). Jako thriller je Klíč dokonale vytvořené dílo, jemuž nelze nic přidat, ani nic ubrat. Zachovává jednotu místa, děje a reálného času. Záběry jsou dlouhé, střih "neviditelný", rytmus je bez chyby. Čas obsažený v záběrech není přitom naplněn ničím přesnějším než složitou fyzickou akcí malého protagonisty. Objektivní kamera využívá svou ušudypřítomnost a dostane se i do škvír, kam Amír Mohammad přístup nemá. Divák se směje, není to však smích na úkor hrdiny, nýbrž sympatizující úsměv, jímž oceňujeme jeho důvtip a klidnou tvář - podobně jako se bavíme ledovým klidem Bustera Keatona. Vše, co chlapec provádí a zakouší, aktivizuje v divákovi elementární ochranitelské instinkty. Spjatost publika s hrdinou je natolik intenzívní, že máme chuť upozornit Amíra Mohammada na každé blížící se nebezpečí, tak jako matka vybízí dítě k opatrnosti, tak jako děti v loutkovém divadle upozorňují prasátko na vlka. „Nejhororovějším" elementem přitom není sporák, ani hrnec, nýbrž nevypočitatelné nemluvně, jehož křik, pohyby i látková výměna zahušťují prostor nejvyšším napětím: podaří se Amírovi Mohammadovi obstát tak, aby se dítěti neublížilo? (. .)
Projekt 100 - 2000

Autor/Zdroj: Blažejovský Jaromír/


Ebráhím Forúzeš ve svém filmu nabízí esenci toho nejtypičtějšího, čím íránská kinematografie v posledních letech okouzlila svět. Jeho domácky realistický, prostoduše lineární a přitom dráždivě tajemný film připomíná složitou jednoduchost ornamentu z perského koberce: čtyřletého Amíra zamkne doma odcházející maminka. Kanárek žízní, ale voda neteče. Šestiměsíční sourozenec řve, protože potřebuje přebalit, papiňák hrozí vybuchnout a navíc začne unikat plyn. Amír vždycky nakonec najde východisko z nouze, kterým si ovšem zároveň zadělá na další potíže.
Podobně jako v groteskách Bustera Keatona či v loutkových filmech Hermíny Týrlové, u níž scenárista Abbás Kiárostamí na počátku 70. let studoval animační techniky, předměty zlomyslně ožívají. Nejhrůznější ze všeho je však nevinně „zlomyslné" nemluvně.
Jde o tísnivé podobenství o pocitech ortodoxně kontrolované íránské společnosti? Nebo o nevinnou hříčku? „V Klíči sledujeme dítě hledající svobodu," dí diplomaticky režisér…
Program ART

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Klíč je esencí toho nejtypičtějšího, čím íránská kinematografie okouzlila svět. Je determinován prostory jednoho bytu, ve kterém jsou uzavřeni šestiměsíční škvrně a čtyřletý Amír Mohammad. Amír Mohammad chce dát napít kanárkovi, ale voda z kohoutku neteče. Amír proto vezeme kojeneckou láhev, sám se napije a chce ji doplnit. Mimino řve, Amír Mohammad je musí přebalit. Postupně se řetězovitě zapojují další předměty. Každý oříšek Amír Mohammad na poslední chvíli vynalézavě vyřeší, zároveň si tím však způsobí další problém.
*****
Tato začarovaná domácnost připomíná zkazky o obludách, které se zmnožují, kdykoli je hrdinný rek rozsekne vedví. Jako thriller je Klíč dokonale vytvořené dílo, jemuž nelze nic přidat, ani nic ubrat. Zachovává jednotu místa, děje a reálného času. Záběry jsou dlouhé, střih „neviditelný“, rytmus bez chyby.
Snímek Klíč je determinován prostory jednoho bytu, ve kterém jsou uzavřeni šestiměsíční škvrně a čtyřletý Amír Mohammad. Matka právě odešla. Amír Mohammad chce dát napít kanárkovi, ale voda z kohoutku neteče. Amír proto vezme kojeneckou láhev, sám se napije a chce ji doplnit. Mimino řve, Amír Mohammad je musí přebalit. Postupně se řetězovitě zapojují další předměty: postýlka, chodítko, koš na smetí a sklenice se zavařeninou, která se později rozbije. Kromě toho hrozí i výbuch tlakového hrnce. Po dalším chlapcově zákroku začne unikat plyn. Každý oříšek Amír Mohammad na poslední chvíli vynalézavě vyřeší, zároveň si tím však způsobí další problém. Tato začarovaná domácnost připomíná zkazky o obludách, které se zmnožují, kdykoli je hrdinný rek rozsekne vedví. Když už Amír Mohammad přijde na to, jak shodit z věšáku klíč, spadnou všechny šaty. Když už se klíč najde, zapadne mu pod zamčené dveře. Podobně jako Chaplin ve svých raných groteskách, tak rovněž Amír Mohammad zápasí s potměšilou dvojznačností domácích předmětů, které mají člověku pomáhat, ale za jistých okolností se k němu mohou chovat až vzdorovitě. (Možná se do práce s předměty promítla i Kiárostamího zkušenost ze Zlína, v němž na počátku 70. let studoval u Hermíny Týrlové techniku animovaného filmu.) Ačkoli napětí roste a chlapec vždy jen o vlas mine největší nebezpečí, ani na okamžik nepropadá zoufalství. Nepodléhá panice a stále stejným tempem, tvrdohlavě, s nehasnoucím důvtipem (aniž by zapomínal na bratříčka) řeší vršící se potíže. Jako se bolero se znervózňující pomalostí vrací po spirále do týchž melodických končin, tak se i Amír Mohammad znovu a znovu vrhá do akce. Dospělý člověk by se přitom z kumulace domácích katastrof už dávno zhroutil… Středostavovská domácnost tu připomíná stát – hrozí jí vnitřní nebezpečí (výbuch), má uzavřené hranice (zboží se pašuje košíkem spuštěným z okna) a má také svého loajálního občánka, jenž opakuje: „Maminka mi řekla, abych na nic nesahal.“ Tato doktrína mu však v praxi není nic platná. Na rozdíl od něho se diváci ven dostanou. Venku pulsuje ulice, živý trh, pozornost upoutá především šikovný zelinář. Laskavá sousedka se snaží chlapce vysvobodit a vůbec lidé venku projevují s uvězněným předškolákem účast a solidaritu.. „Klíč je jako perský koberec, k jehož kvalitě a hodnotě přispívá, kromě vzoru a množství uzlů, také způsob, jak byl utkán,“ napsal kritik Masúd Mahrabí v medailonu Ebráhíma Forúzeše Za zavřenými dveřmi (Film International, Spring ’94, str. 34). Jako thriller je Klíč dokonale vytvořené dílo, jemuž nelze nic přidat, ani nic ubrat. Zachovává jednotu místa, děje a reálného času. Záběry jsou dlouhé, střih „neviditelný“, rytmus je bez chyby. Čas obsažený v záběrech není přitom naplněn ničím přesnějším než složitou fyzickou akcí malého protagonisty. Objektivní kamera využívá svou všudypřítomnost a dostane se i do škvír, kam Amír Mohammad přístup nemá. Divák se směje, není to však smích na úkor hrdiny, nýbrž sympatizující úsměv, jímž oceňujeme jeho důvtip a klidnou tvář – podobně jako se bavíme ledovým klidem Bustera Keatona. Vše, co chlapec provádí a zakouší, aktivizuje v divákovi elementární ochranitelské instinkty. Spjatost publika s hrdinou je natolik intenzívní, že máme chuť upozornit Amíra Mohammada na každé blížící se nebezpečí, tak jako matka vybízí dítě k opatrnosti, tak jako děti v loutkovém divadle upozorňují prasátko na vlka. „Nejhororovějším“ elementem přitom není sporák, ani hrnec, nýbrž nevypočitatelné nemluvně, jehož křik, pohyby i látková výměna zahušťují prostor nejvyšším napětím: podaří se Amírovi Mohammadovi obstát tak, aby se dítěti neublížilo?
28. Letní filmová škola

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola

Ebráhím Forúzeš ve svém filmu nabízí esenci toho nejtypičtějšího, čím íránská kinematografie v posledních letech okouzlila svět. Jeho domácky realistický, prostoduše lineární a přitom dráždivě tajemný film připomíná složitou jednoduchost ornamentu z perského koberce: čtyřletého Amíra zamkne doma odcházející maminka. Kanárek žízní, ale voda neteče. Šestiměsíční sourozenec řve, protože potřebuje přebalit, papiňák hrozí vybuchnout a navíc začne unikat plyn. Amír vždycky nakonec najde východisko z nouze, kterým si ovšem zároveň zadělá na další potíže...
Podobně jako v groteskách Bustera Keatona či v loutkových filmech Hermíny Týrlové, u níž scenárista Abbás Kiárostamí na počátku 70. let studoval animační techniky, předměty zlomyslně ožívají. Nejhrůznější ze všeho je však nevinně "zlomyslné" nemluvně.
Jde o tísnivé podobenství o pocitech ortodoxně kontrolované íránské společnosti? Nebo o nevinnou hříčku? "V Klíči sledujeme dítě hledající svobodu," poznamenává k tomu režisér.

Autor/Zdroj: /Cinema


„Minimalistickým " dramatem Klíč debutoval v celovečerní tvorbě íránský režisér Ebrahim Forouzesh. Jeho sedmdesátiminutové dílko je typickou ukázkou tvorby, označované za tzv. íránský filmový zázrak. - Řada mezinárodně úspěšných íránských filmů (jež mohli čeští diváci zhlédnout především v posledních ročnících Letní filmové školy v Uherském Hradišti) vznikla v produkci teheránského Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže; pracuje proto velmi často s dětskými hrdi ny a zejména s elementárně jednoduchou zápletkou: ve filmu Khane-ye doust kodjast? (1987, Kde je dům mého přítele?; r. Abbas Kiarostami) hledá malý školák adresu přespolního spolužáka, aby mu vrátil školní sešit a zabránil tak jeho vážným potížím s učitelem, ve snímku Badkonake sefid (1995, Bílý balónek; r. Jafar Panahi - Tv) se malá dívenka marně snaží vytáhnout zpod železného roštu zapadlou bankovku, kterou předtím vymámila od matky na nákup rybičky, v Naderiho filmu Voda, vítr, prach (1985) hledá chlapec v oblasti vyschlého jezera svou rodinu, která utekla před suchem. Hrdinou snímku Klíč je čtyřletý chlapec, kterého nechá matka doma samotného s půlročním miminkem. - Malý Amír Mohammad sice plní instrukce týkající se krmení bratříčka i jiných věcí, avšak vzhledem k jeho fyzickým a rozumovým schopnostem a také vzhledem k jeho ryze dětskému žebříčku hodnot se v domácnosti (kde se na plynovém sporáku vaří jídlo v tlakovém hrnci) začne pomalu schylovat k tragédii. Sousedky ani chlapcova babička nic nezmůžou; dveře bytu, nacházejícího se několik pater nad zemí, jsou zamčené a náhradní klíč visí na věšáku mimo chlapcův dosah... - Ebrahim Forouzesh s Abbasem Kiarostamim (tentokrát jako scenáristou a střihačem) dokonale využívají uzavřeného prostředí; do nejmenších detailů propracovávají funkci předmětů, z nichž většina slouží zcela jiným účelům než pro jaké byly původně určeny (kojenecká láhev je využita k naplnění krmítka v ptačí kleci, dětská postýlka je především vhodným podstavcem, různé věci včetně lopaty pomáhají „dosáhnout" nahoru...). Důrazem na obyčejnost příběhu,na lineární vyprávění a na všední, zcela banální rekvizity a události tvůrci navazují na perskou literární tradici. Jejich styl je však oprávněné srovnáván s rukopisem nedávno zesnulého Roberta Bressona. Autoři ani v nejmenším nezneužívají dětského hrdiny k citovému vydírání diváků. (Což ostatně platí pro všechny íránské filmy s dětmi v hlavní roli. Podstatným rysem malých íránských protagonistů je schopnost a odvaha vypořádat se s problémy, na něž dítě se svými tělesnými a duševními dispozicemi zdánlivě nestačí). Své místo tu má i jemný nenásilný humor. Klíš tak může být velmi dobře vnímán jako film pro děti, jako nízkorozpočtový "thriller" s vzácně zvládnutou jednotou místa a času, ale právě tak i jako metafora o iránské totalitní společnosti, uzavřené před okolním světem a ohrožené rostoucím "tlakem" zevnitř. Tuto interpretaci podporuje i fakt, že Klíč byl uvden až čtyři roky po svém vzniku.

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled