Kde je dům mého přítele?

Práce s dětmi a dětskými tématy byla Kiarostamímu vlastní od počátků působení v audiovizuální oblasti. Kiarostamí založil a několik let řídil filmové oddělení Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže a natáčení edukativních snímků pro tuto neziskovou organizaci formovalo mnohé z jeho přístupů ke kinematografii, především však měla tato činnost vliv na jeho schopnost nahlížet věci dětskou optikou. Snímek Kde je dům mého přítele? nespouští oči ze svého hrdiny a kromě úvodní a závěrečné scény, odehrávající se ve škole, se cele věnuje trampotám malého Ahmeda, který si omylem přinesl domů kamarádův sešit a při své snaze jej vrátit nenachází pochopení. Kiarostamí oddramatizovaným způsobem vyprávění, v němž hraje velkou roli nahodilost, vytváří dojem díla, které místy hraničí s dokumentem. K tomu přispívá práce s neherci, především s těmi dětskými - propast mezi světem dospělých a dětí působí tak autenticky, že se zdráháme pomyslet na možnou inscenaci scén. Při bližším pohledu na konstrukci snímku se však vyjevuje nejen promyšlená struktura, v níž se opakují stejné vyprávěcí prvky, ale i totožné záběry kamery. Poodhalují se i další pnutí charakteristická především pro pozdější Kiarostamího tvorbu. Dlouhými, repetitivními záběry se zřetelně poukazuje na to, že sledujeme film coby dílo fikce. Kde je dům mého přítele? sice patří k autorovým dílům, která se více přimykají k vyprávění příběhu než k experimentu s formou, nicméně už tady režisér vypracovává základy pozdějšího sofistikovaného odkazování díla k sobě samému. Opakující se záběr na klikatou cestu, po níž se Ahmed nadvakrát ubírá do sousední vsi, je zároveň komentářem k narativní výstavbě i k povaze každodenního života, který nikdy neubíhá po jednoduché přímce. Kiarostamí nutí publikum uvažovat, byť v tomto snímku je konceptuální pozadí méně zřetelné. Je totiž maskováno napínavou dějovou linkou. „Detektivní" zápletka se však pozvolna rozpouští; jestliže velké části filmu dominovala schopnost utvořit na minimálním prostoru napětí a intenzivní sepětí s dětským hrdinou, v závěru se ukazuje, jak umně byli divák i hrdina svedeni na scestí. Film představuje první část tzv. Kokerské trilogie a teprve ve světle zbylých dílů se plně odhalují veškeré aspekty složité hry s inscenovaností a realističností, neboť v dalších dvou snímcích se zcela specifickým způsobem vrství a zmnožují motivy rozehrané v tomto díle. Z postav se stávají jejich představitelé, z autentického sehrané a naplno se ukazuje, že autor vyniká nejen humanistickým pohledem na obyčejné lidi a obyčejné problémy, ale že jde i o originálního experimentátora, který boří zažité hranice mezi filmovým a mimofilmovým, mezi skutečností a jejím zpodobněním, mezi žitou a reprezentovanou realitou.

Tomáš Stejskal, Letní filmová škola 2012

Prvá časť takzvanej kokerskej trilógie najvýznamnejšieho iránskeho režiséra Abbása Kiarostamího.

Malý Ahmed omylom prinesie domov zo školy zošit svojho spolužiaka, ktorému učiteľ pohrozil prísnym trestom, keď opäť príde do školy bez zošita a bez úlohy. Vydáva sa preto hľadať dom svojho priateľa, aby mu zošit včas vrátil, hoci u dospelých spočiatku nenachádza mnoho pochopenia. Prvý film z takzvanej kokerskej trilógie najvýznamnejšieho iránskeho režiséra Abbása Kiarostamího je zasadený do fascinujúceho prostredie tradičnej dediny Koker na severe Iránu a pomocou poézie, mysticizmu a symbolických motívov rozpráva o humanizme a životných hodnotách obyčajných Iráncov.

RTVS