Každý chce jen Eriku

"Každý chce jen Eriku" - pod tímto názvem se promítala v našich biografech tato filmová zvuková opereta, která uvedla smavéhu a umělecky "nazasaženému a nezkaženému" divákovi na odiv hvězdu němého plátna - Lyu Maru, bývalou prominentní představitelku v četných vídeňských filmových veselohrách. Ani tímto filmem nezůstala tehdy Lya Mara nevěrná svému tradičnímu zosobnění veselé a nadprůměrně vtipné "dívenky", která v tomto případě zachraňovala jakéhosi mladého barona od jistého bankrotu a stala se po několika vratkých okamžicích jeho milou ženuškou.

Režisér Friedrich Zelnik dopřál v hojné míře hlavní představitelce předvést vše, co dovedla její věčně veselá a přes svůj věk dosud ještě stále mile dětinská tvář poskytnout. Přesto bylo přece jenom škoda, že v ní již v dané době nebylo možné spatřit novou tvář. Tvář umělkyně, vší silou bojující o velké vítězství na celuloidové pásce, nýbrž jen rutinovanou herečku, která svým návratem na filmové plátno, pozdravovala jen své staré známé, kteří jí kdysi svojí přízní napomáhali ke kariéře.

Jejim filmovým partnerem byl Walter Janssen, dobrý v úloze líného a záletného barona. Ernö Verebes soutěžil v grotesknosti s R. A. Robertsem, ale zdálo se zde, že tento berlínský "burian" přes své stáří byl v komice svěžejší. Z menších úloh zde na sebe upozornila opět Adéla Sandrocková. Pro zvýšení šancí obliby u diváků byl film zajištěný po hudební stránce kapelou Dajos Bely.