Její první ples

„Její první ples“ je název v pořadí druhého filmu Dolly Haasové. Diváci si jistě při tomto titulu představili velký sál, plný krásných rób, vůně parfémů, veselého smíchu a uprostřed vší té plesové nádhery a radosti pak udivená a rozpačitá očka té, pro kterou to byl "její první ples". Ale vůbec ne: tak smírný a přece jen všední příběh tato filmová novela nemá.

Elitní společnost, do které by milionovým dědictvím ráda vklouzla rodina malého punčocháře, odňala malé Antoinetě lásku a pozornost jejich rodičů, oslněných nádherou života boháčů a přepychem aristokracie. Veselá dívčina zesmutněla. Její prostředí zjemnělo dechem vysokých společností a mateřské pohlazení jim vzalo za své – zdrsnělo. Malá Antoineta poznala za krátký čas mnoho z tajemné knihy života a stala se velkou.

„Ty nepůjdeš na ples, já půjdu, protože si chci užít života, ty jsi ještě malá." Tak těmito slovy odmítla zpanštělá matka skromné přání své dcerušky. "Nejsem již malá, protože nemám maminku, která mne má ráda," řekla Antoineta a zničila všechny pozvánky na ples. Aristokracie nepřišla na zbohatlíkův bál a domněle pokořená manželská dvojice se vzdala všeho společenského života ve prospěch svého rodinného kouzla.

Přechodné obavy po prvním filmu Dolly Haasové, že mladá umělkyně se v "Dolly dělá kariéru" úplně vyčerpala, a že nezaručuje již nic nového, se nesplnily. Dolly ukázala, že je schopna i něčeho odlišného, než byl její první operetní výkon a dokázala ještě něco jiného, na čem mnohé jiné a hezké herečky klopýtly: že ke svému úspěchu nepotřebují mladého muže, s nímž se dělí o vavříny, které hází obecenstvo na milostný pár z filmového plátna. Již docela stačí "tatínek a maminka", aspoň v představě Reinholda Schünzela a Lucie Mannheimové a spolehlivá vůdčí ruka režiséra Wilhelma Thieleho.

Temperamentní pohyby, živá vyjadřující očka a konečně celá herecká oddanost úloze, zajišťovala Dolly Haasové sympatie a pozornost diváků. Ještě v dalších úlohách pozorný divák nalezl dobrého Paula Otty a stejně tak dobrou Gertrudu Wolleovou.