Jan Palach

Jan Palach. Student, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské invazi do Československa. Nekompromisní mladík, který přinesl krajní oběť v touze vyburcovat národ z okupační letargie. Jméno, které u nás zná každý. Film vypráví příběh posledních měsíců Palachova života, ukazuje cestu, na níž se z milujícího syna, oddaného přítele a citlivého, přemýšlivého studenta filozofie stala „pochodeň číslo 1“.

Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…

Režisér Robert Sedláček, který film natočil podle scénáře spisovatelky Evy Kantůrkové, dodává: „Chci vyprávět tragický příběh Jana Palacha, který není dětsky naivním bojem proti totalitě, ale extrémním příkladem toho, kam až všudypřítomná konformita a přizpůsobivost dohnaná do krajnosti, může zavést citlivého jedince.“

CinemArt

Film sleduje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by něčeho takového byl schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní, bouřlivým kolejním životem roku 68, doma ve Všetatech soužitím s mámou, jako brigádník míří do Francie a Kazachstánu, chodí do školy, pozoruje a mlčí.

Stejně jako se od podzimu roku 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Nebo si všimli, ale v tom, jak všechno kolem upadalo závratnou rychlostí do deprese, považovali Janovu proměnu za přirozenou součást všeho okolo?

Náš film končí pohledem na běžící postavu v plamenech k soše sv. Václava. Ještě to ráno Jan Palach pozdravil mámu, vzal si od ní svačinu, kterou snědl, a na kolejích zavtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje tvář Jana a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí, kterých si ti, mezi nimiž Honza v roce 1968 žil, nevšimli, nebo všimli, ale nikdy by je nenapadlo, co to pro něj znamená a v jaký čin to přejde.

Česká televize