Hanele

Film Hanele natočil režisér Karel Kachyňa podle jedné z nejkrásnějších milostných novel české literatury. O smutných očích Hany Karadžičové je třetí, nejsilnější povídka ze souboru Ivana Olbrachta Golet v údolí. Dvě z těchto povídek se již staly námětem úspěšného stejnojmenného filmu režiséra Zena Dostála z roku 1995, který získal několik Českých lvů i dalších ocenění.

Děj lyricky laděného příběhu je situován na Podkarpatskou Rus třicátých let do židovské enklávy - obce Polany. Žijí tu svérázní obyvatelé a ortodoxně si uchovávají staré zvyklosti, náboženské tradice a rituály, které jim dodávají sílu čelit nejrůznějším nepřízním osudu. Vyprávění se soustřeďuje na pohnutý úděl mladičké Hanele Šafarové, jejíž otec postupně přijde o majetek a ona se tak dostává do bezvýchodného postavení chudé nevěsty. Kdysi bohatá dívka z hrdé rodiny odchází pracovat do Ostravy, kde se seznámí s příjemným a sympatickým mužem. Ivo Karadžič je původem také Žid, ale vystupuje jako bezvěrec a volnomyšlenkář. Nabídne Hanele sňatek, ten však pro děvče z nábožensky přísně vedené pospolitosti nepřichází v úvahu. Pro svou lásku ke Karadžičovi se však Hanele dokáže odpoutat od víry svých předků a rozejít se svou rodinou. Ale nejen s ní, i s celou obcí, která jí dá pocítit hrůzu zatracení.

Podivuhodný zapomenutý svět, nádherná přírodní scenérie, hloubka lisdkého zážitku i režijní umění Karla Kachyni, to vše jsou atributy nové, citově mimořádně působivého filmového díla, jež by mělo v našich kinech doplnit mezeru po kvalitních českých filmech.

Pro svůj nejnovější film si Karel Kachyňa vybral Olbrachtovu povídku smutných očích Hany Karadžičové. Vypráví o pohnuté lásce pohledné židovské dívky k sympatickému bezvěrci. Příběh je zasazen do podmanivých přírodních scenerií.
Program ART

Autor/Zdroj: /


Adaptace lyricky laděného psychologického příběhu Ivana Olbrachta je situována na Podkarpatskou Rus třicátých let, do židovské enklávy v obci Polana. Mladičká Hanele se ocitá v nezáviděníhodném postavení chudé nevěsty. Odchází pracovat do Ostravy, kde se seznámí se sympatickým mužem. Hrají Lada Jelínková, Miroslav Noga, Jiří Ornest, Táňa Fischerová, Milan Lasica. Film zaujme i baladickou kamerou Petra Hojdy a monumentální hudbou Petra Hapky.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Podkarpatská Rus ve 20.letech. Mladičká židovská dívka (Lada Jelínková) se pro lásku k sympatockému bezvěrci (Miro Noga) dokáže odpoutat od víry svých předků a rozejít se s rodinou.

Autor/Zdroj: /Cinema


Psychologické drama Hanele natočil režisér Karel Kachyňa podle povídky Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karndžičové, která vyšla spolu s dalšími dvěma povídkami (Zázrak s Julčou, Událost v mikve) v knize Golet v údolí (1937). Zmíněné dvě povídky zfilmoval před časem režisér Zeno Dostál - viz film Golet v údolí. Scenáristkou obou filmů je Jana Dudková. - Hanele Šafarová pochází ze zchudlé rodiny a bez věna nemá mnoho šancí provdat se podle představ svých rodičů. Mladíka z vesnice, který o ni stojí, nemiluje. Zato ji během pobytu ve městě upoutá inteligentní a citlivý podnikatel Ivo Karadžič. Ten se však od víry předků odklonil. Hanele je ochotna svou lásku následovat, aniž si připouští následky, jež padnou nejen na její hlavu, ale i na hlavy ostatních členů rodiny. Sama se svým činem odsoudí k exkomunikaci, což v tradici židovství jako víry i způsobu života znamená úděl horší než nejhroznější smrt: zavržení ze strany komunity i od zahanbené rodiny. - Poměrně jednoduchý děj Kachyňova snímku se soustřeďuje v první části na vykreslení ortodox-ního náboženského klimatu v prostředí podkarpatských chasidských židů, kde hraje podstatnou roli i velká zaostalost (interpretovatelná ovšem i jako odmítavý postoj k lákavému, avšak odduchovnělému světu pozemské marnivosti). Tvůrce věnuje značný prostor i zachycení psychologického pozadí Hanelina rozhodnutí. V jedné rovině jde o prostou potřebu důstojného života, částečné spjatou i s předsta-vou hmotného zabezpečení (jak to ostatně chodí i uvnitř komunity), v další rovině o potřebu vymanit se z osudově svazujících zkostnatělých tradic. Protichůdné síly jež působí na "nevinnou" hrdinku bez jejího přičinění, ústí do anticky vyklenuté drama-tické situace, z níž není úniku. Zajímavé je přitom pojetí smrti nikoli jako fyzického zániku či křesťanského zatracení duše, nýbrž jako nenávratného odříznutí se od vlastních kořenů. - Karel Kachyňa dbá jak na dramatický tah (Karadžičovy námluvy ve vesnici), tak - zejména s pomocí baladické kamery Petra Hojdy· a monumentální hudby Petra Hapky - na vysokou estetickou úroveň díla. Místy se však nepochopitelně uchyluje ke zbytečně popisným vypravěčským "berličkám" (Pinchesovo zjeveni či vnitřní monolog hrdinky, vystřídaný v závěru mužským komentářem ve třetí osobě). - Titulní role je filmovým debutem absolventky herectví brněnské JAMU Lady Jelín-kové. Exteriéry Polany se natáčely ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Celý svět uznal Polanu za rovnocennou, ale Polana ještě neuznala za rovnocenný svět

Když měl na jaře roku 1995 v kinech premiéru film Golet v údolí podle povídek Ivana Olbrachta Zázrak s Julčou a Událost v mikve, netajil se režisér Zeno Dostál tím, že by rád zfilmoval i třetí a zřejmě nejznámější povídku z Goleta v údolí, a sice O smutných očích Hany Karadžičové. Dlouholetý asistent režiséra Karla Kachyni, který nesměl za minulého režimu z politických důvodů tvořit a debutoval až v šestapadesáti letech Králem kolonád ( 1990), se ovšem splnění svého snu nedočkal. O rok později totiž zemřel. Scénář Jany Dudkové ale naštěstí na ocet nezůstal a jeho realizace se ujal právě Ka-rel Kachyňa, živoucí legenda české kinematografie, z jehož bohaté filmografie zmiňme alespoň snímky Král Šumavy, Ucho, Už zase skáču přes kaluže, Malá mořská víla, Pozor, vizita!, Sestřičky, Smrt krásných srnců, Kráva nebo zatím naposledy Fany.

Sloup, na kterém stoji náš svět, se hroutí

Končí-li někde svět, pak na Podkarpatské Rusi, čehož je malá židovská osada Polana živým důkazem. Uzavřená sama do sebe, chudá a bezvýznamná, smířená se svým údělem. Nejbohatší muž ve vsi Abram Šafar (Milan Lasica) sliboval svým třem vnučkám vystrojit nejslavnější svatby v širokém dalekém okolí, neboť "korunou starců jsou děti jejich dětí". Potom ovšem naletěl Heršemu Fuxovi (Jindřich Khain) a jeho synovi Salamonovi (Jan Kraus), půjčil jim peníze, které mu nejenže nevrátili, ale za které si pořídili konkurenční obchod i s krčmou. Následné soudní pře nebraly konce, dědeček se znovu a znovu odvolával a Fuxovi díky zručným advokátům znovu a znovu vítě-zili. Šafarův majetek tak pomalu tál a rozplý-val se pod rukama, aniž kdo pořádně věděl jak. První dvě vnučky se ještě svého věna dočkaly, na nejmladší Hanu, řečenou Hanele (Lada Jelínková), už ale nezbylo nic. Zůstala rodičům (Jiří Ornest a Táňa Fischerová) jako poslední životní útěcha i němá výčitka někdejších dědečkových slibů zároveň.
Takový je úděl rodičů, aby zestárli a zůstali sami
Elán mladičké Československé republiky ovšem brzy zavane i do těchto odlehlých končin ducha moderní doby. Místní stařešinové sice nechtějí slyšet nic o tom, že Země je kulatá a že se dokonce točí, dvojnásob pak odmítají popřát sluchu sionistům, kteří se sem v podobě mladých studentů vydávají šířit myšlenku na návrat potomků Mojžíšových do země zaslíbené, tedy Palestiny...
Haneliny hluboké oči pozorují tento kvas jen se zdánlivou netečností, aby nakonec Polanu překvapily svým odvážným rozhodnutím odejít do hakšary - spolu s dalšími mladými Židy se vydat do průmyslové Ostravy, tam pracovat a po večerech se učit hebrejsky a tím se připravovat na odchod do nového židovského státu. K pramalé radosti nešťastně zamilovaného Šlojmeho Kace (Václav Chalupa) i rodičů se tak Hanele vydává do víru moderního světa, aby v něm potkala zámožného obchodního cestujícího Ivo Karadžiče (Miro Noga) a zamilovala se do něj. Jak ale může dopadnout střet ortodoxní podkarpatské osady s mladým úspěšným mužem, který nejenže hlásá "kacířské" myšlenky rovnosti, svobody a volného myšlení, ale navíc jako z židovské víry zběhlý bezvěrec paličatě tvrdí, že není Boha?
Ubohá Hano Šafarová, už brzy poznáš, kde pramení "daleká zasněnost, věčná úzkost a smutek tisíciletí, který zdědí tvoje děti a děti jejich dětí..:'
Nevyzpytatelný je Hospodin
Je překvapivé, jak aktuální dokáže být na konci století povídka, odehrávající se ve 20. letech a knižně poprvé vydaná už roku 1937. Spor mezi umírajícím světem starých a nastupující érou mladých totiž v případě Hanele nevypovídá jen o neúprosnosti času, ale překvapivě zřetelně a jasně formuluje i jednu z nejzásadnějších otázek tohoto odcházejícího století: Jak mohla moderní doba, znalá tolika skvělých vynálezů a poučená tolika demokratickými principy, dopustit tolik bolesti a tolik zbytečně prolité krve na gójích a Židech dvojnásob.
Příběh jedné lásky, v němž se sluší fandit odhodlání mladých a nikoliv konzervatismu starých, se tak v případě Hanele rozpadá v divákovu schizofrenii - srdcem naslouchá citům mladých, přičemž ale v hlavě nalézá tolik pochopení pro sveřepost starých. Na svědomí to má nejen znalost následných dějinných událostí, které dynamický hospodářský rozkvět změní v hlubokou krizi, posléze ve fašismus a nakonec na dlouhých čtyřicet let v bipolární svět, rozdělený železnou oponou, ale i Kachyňovo režijní si pohrávání s rudočernou oblohou, jež se jen málokdy vyčasí do azurova. V dikci této filozofie tak dochází Kachyňa k názoru, že život je nekonečným bojem, v jehož největší prohrách je třeba vždycky hledat stopu naděje a v jehož prchavých okamžicích zdánlivého vítězství se nikdy nesmí zapomínat na zrnko hořkosti a beznaděje, jež kdesi potichu klíčí.
Karel Kachyňa zkrátka dokázal povýšit zdánlivě banální milostnou romanci v otevřenou úvahu o výšinách a pádech tohoto hořkosladkého 20. století. Dosáhl toho svou tradiční a nejsilnější zbraní - jednoduchostí. Prostě a jasně vypráví svůj příběh, za nímž se jakoby náhodou a nečekaně najednou otevírají hlubiny širšího poznání. ' Kachyňa přitom nepodléhá pokušení nějakým způsobem zjevená moudra pevněji uchopovat a divákovi je dál zviditelňovat, neboť nic není jednoznačné a každý musíme ke svému soudu použít svůj mozek, aby tento svět neztratil smysl svého dalšího bytí.
V úhlu tohoto pohledu proto dvakrát škoda, že scénář Jany Dudkové si v první třetině musí vypomáhat tak často hlasem mimo obraz a že poněkud neproporčně zdůrazňuje scénu s opilými oficíry. Spíš než protahování této epizody by si film žádal výstižnou drobnokresbu širšího spektra obyvatel židovské osady, aby tím závěrečný soud, který budou vynášet nad Hanele, dostal větší sílu a naléhavost.
Určitou slabinou snímku zůstává i to, že představitelé Haneliných rodičů nedokázali své postavy opatřit výraznějším, charismatičtějším projevem. Jiří Ornest (UŽ) má sice několik velmi hezkých okamžiků, především v závěru filmu, kdy v změkčilé dikci oslovování "můj milý pane" dává prostor k neotřelému vyjádření svého obrovského zklamání, ale Táňa Fischerová (Prodlouže ný čas,) zůstává po celých devadesát minut tilmu zbytečně V ústraní, V sevření svého černého šátku.
Naopak debutující Lada Jelínková potvrzuje, že Kachyňa i ve svých sedmdesáti pěti letech neztrácí čich na herecké talenty. Svou hrdinku vybavila vším, co potřebovala: Vědoucně smutnýma očima i tichou pokorou, jež se musí z velkého odhodlání změnit v ještě větší vzpouru, tolik zraňující srdce svých nejbližších i svoje vlastní. Stejně tak Miro Noga (Stůj, nebo se ne-trefím) ve stylu Kachyňovy jednoduchosti dal svému muži nové éry prostou a přitom přesvědčivou image upřímného, ale tvrdohlavého člověka, který při všech vznešených ideálech rovnosti nezapomíná nosit a používat zbraň.
Hanele není vůbec jednoduchý film. Pokud budete čekat toliko milostný příběh, přijde vám zbytečně zdlouhavý a málo šťastný. Pokud se ale nebojíte dívat, poslouchat a přemýšlet, nemůžete odcházet z kina zklamaní. Mistr Karel Kachyňa je totiž stále ve formě.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema