Filharmonie

"Filharmonie". Vznešená idea, že zájem celku je nad zájmem jednotlivce i v oblasti kulturní se uplatňuje, a to výrazně v tomto filmu mladého kultivovaného režiséra Paula Verhoevena, který jím zároveň skládá hold vážné symfonické hudbě a jejímu interpretu - filharmonickému orchestru. Službu, kterou tvůrci tohoto filmu prokázali vážné hudbě, nešlo ani náležitě ocenit. Autoři učinili odvážný pokus: Třebaže má film vlastní nosný dramatický konflikt (lásku dvou bratrů-hudebníků k jediné ženě) a řadu pozoruhodných episodních postav, učinili hlavním hrdinou kolektiv - proslulý symfonický orchestr berlínských filharmoniků. Nikoliv nezáměrně, ale naopak k zdůraznění rozdílného chápání poslání vážné hudby v Říši před rokem 1933, což bylo připomenutí tehdy neutěšených finančních a uměleckých poměrů, v nichž tehdy tápala Berlínská filharmonie. Tehdy to byla soukromá společnost a zásadní obrat nastal, jak jinak, až výstavbou nového kulturního života v Třetí Říši. Každý režim, aby zvýraznil své zásluhy, zostuzuje ten předešlý. Nic nového na světě. Ale dále: I čistě hudební stránka Verhoevenova díla je z kulturního hlediska nesmírným přínosem, neboť formou velmi přístupnou a zároveň poutavou seznamuje miliony filmových diváků s vrcholnými projevy hudebních klasiků a nejpřednějších berlínských dirigentů. Nemá smysl jmenovat jednotlivosti snad jen, že je ve filmu přítomen i stařičký Richard Strauss, který diriguje sám jednu ze svých skladeb. Při vysokém uměleckém zaměření filmu nepodceňuje se však ani dobrá hudba populární a taneční, která i zde nalézá vhodného uplatnění a patřičného ocenění, je-li jen skutečně dobrá. Třebaže vůdčí idea filmu, zacíleného na zdůraznění kolektivu, úmyslně poněkud odsunuje do pozadí jednotlivé postavy děje, divák s uspokojením sledoval životné výkony hlavních představitelů: plavovlasé Ireny von Meyndorff, neklidného Willa Quadfliega, nezdravý typ Malte Jägera, jejich otce, hudebního enthusiasty, Eugena Klöpfera a ředitele orchestru Theodora Loose. Z episodních figurek upoutá opět pozornost kustod orchestru Erich Ponto a komicky laděný hornista, jehož si s gustem zahrál podle svého zvyku sám režisér Verhoeven. Hudební režii s patřičnou úctou k velkým dílů mistrů vedl A. Melichar a F. Grund osvědčil se jako hudebně citlivý kameraman a překvapil zejména závěrečnou apotheosou hudby, symbolisované montážemi ozářených varhan. Pro hudební výchovu nejširších vrstev měl jistě Verhoeven do jisté míry průkopnické dílo základní a skutečně neocenitelný význam.