Eliška má ráda divočinu

Ceny: Český lev pro Radima Hladíka, Iva Špalje a Radka Rondevalda za nejlepší zvuk, dvě nominace na Českého lva pro Martina Štrbu za nejlepší kameru a pro Otakára Schmidta za nejlepší výtvarný počin.

Slunce svítí, včelky neposedy tonou v drahých alkoholických nápojích a mlsně olizují kornouty pestrobarevných zmrzlin. Ve výkladní skříni dorůžova vybarvené cukrárny se vedle sebe mačkají třaslavé želatinky, načančané šlehačkové dortíky i mandlové kouličky. Na parketu obstarožního hotýlku, který se marně snaží skrýt svou únavu pod novou fasádou, se třpytí zlatavé i stříbřité flitry výstředních kostýmů. Na roštu umolousaného stánku popudlivě prská šťáva z připálených klobás a posvátný klid nedaleké lesní tišiny právě proťalo kvílení tria zpěněných skútrů, na nichž trojice ztřeštěných puberťaček sní sen o ženské dokonalosti a vlastní neodolatelnosti. České maloměsto se silným italským živlem se probouzí do nového dne a s ním i zachovalý plavčík a vyšeptalý svůdce Marčélo, jeho mladá žena Eliška, která koketuje s nezdárným Marčélovým synem z prvního manželství Micanem, nová vyzývavá barmanka Hedvika se svým neukojitelným černobílým libidem, cukrářský mistr Buchtička, hermafroditní učeň Vilík, duo místních mafiánů, obchodujících s houbičkami, i místní nížinou hluboce pohrdající světáci z města...

Režisér Otakáro Schmidt ve svém celovečerním debutu mohutně útočí na všechny divákovy smysly. Křiklavými barvami, výstředními charaktery postav, divokými vztahy, vypjatými emocemi, pestrou hudbou... Zas a znovu přichází s novými nápady a atrakcemi, kterými se snaží diváka překvapit a zaujmout. Psychedelická komedie Eliška má ráda divočinu se tak pohybuje na hranici reality, snu, noční můry, hravé fikce i velmi těžké kocoviny. Záleží jen na úhlu pohledu.

Schmidtův osobitý experiment se snaží být postmodernistickou variantou slavného Menzelova (a Vančurova) Rozmarného léta (1967), přičemž evidentně těží i z nejslavnějších filmů Federica Felliniho, Amarcordu (1973) zejména. Na jedné straně chvályhodná snaha nepodléhat tehdejšímu mainstreamu, na straně druhé film, který pro samá dochucovadla tak trochu zapomněl na korpus.

Jaroslav Sedláček, 36. LFŠ 2010

POZOR SPOILER

V malém městečku je plovárna, které vévodí plavčík Marčélo (Bolek Polívka). Jeho o mnoho let mladší manželka Eliška jej zrovna budí po těžkém draku, protože sem má přijet režisér Motýlek. Do místního baru přichází nová síla Hedvika. Barmana zde dělá Bican, což je Marčelúv syn (Martin Dejdar). Marčélo má o manželské věrnosti své představy, a tak jedna jeho milenka končí ve skříni, protože se blíží Eliška. Je zde také cukrář Buchtička (Jiří Lábus) a spousta děvčat. Marčélo láká lidi na večerní představení, on je totiž, mimo jiné, také kouzelník. Představení končí hádkou s Eliškou. Bouřka se však přežene a oba vystupují dál. V okolí rostou „houbičky“ a zdá se, že by na ně byl kupec. Ten má totiž recept, jak na jejich „úpravu“. Hedvika s Eliškou se poperou a Hedvika se má až moc k Marčélovi. Mládenci si opékají salám a muchomůrky. Ty houbičky se snad dostaly všem…

nominace na Českého lva v kategoriích: Výtvarný počin (O.Schmidt), Kamera (M.Štrba), Zvuk, který získal Českého lva za rok 1999 – R.Hladík jr., I.Špalj, R.Rondevald. Nominace za plakát – D.Foldyna (Telperion)

Eliška má ráda divočinu je podle slov Bolka Polívky voňavý film. To naznačuje, že jde o film, který je třeba vnímat všemi smysly. Tedy film, který vypráví filmovou řečí a není jen literárním opisem příběhu. Proto také je zde kladen rovnocenný důraz na dekoraci, kostýmy, rekvizity, líčení, hudbu, zvuky, kompozice, barevnost, gesta a v neposlední řadě střih. "Eliška" je směsí vyprávěných příběhů, vzpomínek z dětství a smyšlených vztahů zasazených do lehce stylizované současnosti, aby tak evokovaly felliniovský "způsob vidění světa plný vůní a chutí." Film se odehrává v létě na zvláštním předměstí.

Všechny filmové lokality mají nostalgickou atmosféru, vyvažující všudypřítomnou komiku a ironii, která je místy zdobená snovýmí a magickými sekvencemi směřujícími k neodvratitelnému podzimu, který skrývá divákovi překvapující rozuzlení. Mozaikovité drobné příhody, které tvoří druhý plán hlavnímu příběhu o vztahu výše zmiňovaných protagonisů, jistá zasněnost a civilní herectví (mnohdy docílené improvizací nebo spíše momentální hereckou ekvilibristikou) vytváří magický realizmus, neboli stav, který je obrazový a přitom opravdovější a sugestivnější, než je realita sama.

Elišku natočil jako svůj režijní debut Otakáro Schmidt a jeho film se hodnotí asi stejně těžko, jako se na něj dívá Svůj příběh sleduje tak trochu mimochodem a je spíš pestrobarevným koktejlem bizarních
a pitoreskních scén, které jsou někdy zajímavé, někdy přehnaně exhibicionistické, často divné a jindy mají téměř hrabalovskou poetiku. Příběh se odehrává kdesi na pražské periférii, ústředním párem je
plavčík a varietní umělec Marčélo (Polívka) a jeho milovaná žena Eliška (Stivínová), další postavou je Marčélův syn Mican (Dejdar), požitkářská servírka Hedvika (Žilková) a duo houbařských feťáků v podání Davida Vávry a Petra Čtvrtníčka. My sledujeme jejich pošetilosti, podivnosti, radosti, a sny, z čehož sice nejsme moudři, protože snaha o nějaký jednotící smysl se v tomto kočičko~pejskovském dortíku nějak nevyskytuje. Když se ale s touto koncepcí
smíříte, můžete si film i docela užít.
Leoš Hodr Total Film 2000/7/95

Autor/Zdroj: Flodr Leoš/Total Film


Letní smyslná komedie pro mlsné diváky. Voňavý, zářivý, s“avnatý a hravý, film na pomezí snu a reality, film o lásce, magii a sněn í, ale hlavně film, který nelze jen tak odvyprávět - zkrátka film , který musíte vidět!

Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora


Eliška má ráda divočinu je debutem Otakara Schmidta. Všestranný autor zpracoval námět už v roce 1995 (tehdy pod názvem Sofie a Marcelo) a v roce 1997 vydal filmovou povídku knižně. Opožděná realizace oproti ní doznala některé změny. Schmidtův snímek se vymyká z dosavadních českých filmových trendů a představuje osobitý experiment. Děj filmu nelze převyprávět slovy, neboť na plátně se odehrávají tvůrcovy zvláštní vize. Divák má být od počátku do konce pohlcen divokým atakem na všechny smysly. Schmidtova poetika se inspiruje Fellinim, pracuje s nabitým obrazem i zvukem a neustále útočí na diváka novými a novými "atrakcemi" v postmodernistickém duchu. Takzvaný příběh vytváří jen leporelo epizod čtveřice protagonistů a mnoha dalších figur. Vše se odehrává v městečku s nostalgickou plovárnou, varietním barem a růžovou cukrárnou.

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola

Smyslná komedie scenáristy a režiséra Otakára Schmidta vypráví o několika obyvatelích malého městečka, které žije v očekávání příjezdu slavného režiséra. Postupně poznáváme plavčíka Marčéla (Bolek Polívka) a jeho ženu Elišku (Zuzana Stivínová), Marčélova syna z prvního manželství, barmana Micana (Martin Dejdar), cukrářského mistra Buchtičku (Jiří Lábus), trpícího cukrovkou, barmanku Hedviku (Veronika Žilková), doktora Patočku (David Vávra), jeho asistenta (Petr Čtvrtníček), cukrářského učně (Petr Vacek), vyhazovače Hynka (Bob Klepl), motorkářky (Tatiana Vilhelmová, Sandra Nováková, Lenka Jirásková) a spoustu dalších barvitých postaviček. Každá z nich má nejen své problémy, sny a touhy, ale i tajemství, která postupně začínají vyplouvat na povrch. Podle všeho se můžeme těšit na originální filmovou hostinu, plnou erotiky, proměn a překvapení.

Autor/Zdroj: /Cinema


Poslední český film uvedený v tomto letopočtu do kin, Eliška má ráda divočinu, je debutem Otakára Schmidta. Všestranný autor zpracoval námět už v roce 1995 (tehdy pod názvem Sofie a Marčélo) a v roce 1997 vydal filmovou povídku knižně. Opožděná realizace oproti ní doznala některé změny. - Schmidtův snímek se vymyká z dosavadních českých filmových trendů a představuje osobitý experiment. Děj filmu nelze převyprávět slovy, neboť na plátně se odehrávají tvůrcovy zvláštní vize. Divák má být od počátku do konce pohlcen divokým atakem na všechny smysly. Schmidtova poetika se inspiruje Fellinim, pracuje s nabitým obrazem i zvukem a neustále útočí na diváka novými a novými "atrakcemi " v postmodernistickém duchu. Takzvaný příběh vytváři jen leporelo epizod čtveřice protagonistů a mnoha dalších figur. Vše se odehrává v městečku s nostalgickou plovárnou, varietním barem a růžovou cukrárnou. V těchto prostředích spolu věčně "bojuje" zamilovaná dvojice, stárnoucí playboy, plavčík a varietní umélec Marčélo, a jeho mnohem mladší žena Eliška. Jejich vzájemná setkání jsou plná žárlivosti a smyslné lásky. Vztah "narušují " Marčélův syn Mican a zejména smyslná barmanka Hedvika. Ve hře je však také tajuplný režisér Motýlek, který má v městečku natáčet film. A to vše na pozadí četných varietních a hudebních vystoupení, nadčasových idylických obrázků z maloměsta a zároveň též vizí, vybuzených účinkem halucinogenních hub. - Schmidtův originální projekt bude jistě provokovat. Rozhodné je určen vyhraněnému publiku, jež je ochotno přistoupit na autorovo vidění.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/1/5

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled


Slunce svítí včelky-neposedy létají, tonou v drahých alkoholických nápojích a mlsně olizují zmrzlinové kornouty. Zatímco ve výkladní skříni do růžova vybarvené cukrárny se vedle sebe mačkají třaslavé želatinky, načinčané sachříky, mandlové kouličky i šlehačkové dortíky, na parketu obstarožního hotýlku s novou fasádou se střídají zlatavé a stříbřité flitry unavených kostýmů. Posvátný klid lesní tišiny kousek odtud ostře protíná trio zpěněných skútrů, na nichž rozverně dovádí trojice ztřeštěných puberťaček, snících svůj bláhově erotický sen o vlastní neodolatelnosti a ženské dokonalosti. Míň na starobylou dřevěnou plovárnu za městem, která se jen velmi neochotně probouzí do nového dne, zatímco na roštu zdejšího umolousaného stánku už pořádnou chvíli popudlivě poprskává šťáva lehce připálených klobás.
Zdá se, že všední klid tohoto anonymního maloměsta nenaruší nikdo a nic. Ani očekávaný příjezd filmového režiséra Motýlka, jenž tu hodlá točit svůj příští opus. Obstarožní kabaretiér, zachovalý plavčík a vyšeptalý svůdce Marčélo (Bolek Polívka) dál sní svůj nekonečný italský sen, zatímco jeho mladá žena Eliška (Zuzana Stivínová) koketuje s jeho nezdárným synem z prvního manželství Micanem (Martin Dejdar) a tajně utíká deklamovat na posed, skrytý ve stínu tobogánu. Oč méně zájmu projevuje o svou novou práci svůdná servírka Hedvika (Veronika Žilková), o to usilovněji prezentuje své neukojené černobílé libido a poslouchá za nestaženými žaluziemi. Duo místních mafiánů (Bohumil Klepl, Daniel Nekonečný) pak rovná pravidla pohádkově výhodného obchodu s houbičkama, zatímco světáci z města (Petr Čtvrtníček, David Vávra) místní nížinou zhluboka pohrdají. Cukrářský mistr Buchtička (Jiří Lábus), hermafroditní učeň Vilík (Petr Vacek) i chudák Punfajsou tak odsouzeni jen k trpnému pozorování tohoto zkvašeného koktejlu, který se pohybuje na hranici reality, snu, noční můry, hravé fikce i těžké kocoviny. A divák s nimi.
V zásadě je totiž úplně jedno, co se v "smyslné komedii pro mlsné diváky" Eliška má ráda divočinu stane. Kdyby film skončil o deset minut dříve nebo později, případně kdyby tam chodil dvouhlavý trpaslík a mluvil hongkongskou čínštinou, smysl a význam filmu by se nezměnil ani v nejmenším. Tok filmu je totiž natolik bezbřehým sledem výjevů a asociací, že o snímku si může kdokoliv myslet cokoliv. Obávám se však, že nejčastěji se omezí pouze na rezignované: "To ale byla ptákovina!"
Scenáristovi a režisérovi v jedné osobě Otakárovi Schmidtovi se totiž za celých sto minut nedaří vtáhnout diváka do děje, ztotožnit ho s některou z postav. Není komu fandit, není koho se bát, není - na několik málo výjimek - čemu se smát. Otakáro totiž atmosféru nekreslí, příběh nevypráví a lidské charaktery nezhmotňuje, ale všechno dohromady ve svém filmu jen výstředně popisuje.
Trestuhodně vniveč tak přichází i hvězdné herecké obsazení, protože při nejlepší vůli opravdu není co hrát a herci se tu mohou pouze lépe či hůře předvádět v jednotlivých kabaretních skečích a více či méně zdařile odhánět plíživou nudu. Naprázdno tím pádem vychází i vskutku pozoruhodná kamera Martina Štrby (Český lev za snímek Je třeba zabít Sekala), který si s neuvěřitelnou pečlivostí a důsledností pohrává s bezpočtem barev a jejich možných kombinací.
Debutující Otakáro Schmidt měl zjevně dobrou vůli, velmi dobrou: Nepodléhat mainstreamové mase, zkusit otupělému divákovi nabídnout něco originálního a pikantního. Jak už to bývá, ve své snaze vypíchnout vizuálnost a zvukovost svého snímku podcenil to nejzákladnější - příběh, myšlenku nebo aspoň zřejmý cíl. Při práci s krémem, šlehačkou, marcipánovou polevou a všemi těmi mandarinkami, třešničkami a jahůdkami, abych použil jeho terminologie, prostě zapomněl na korpus, bez něhož jsou všechna rafinovaná dochucovátka zbytečná. Není proto divu, že se mu přes veškerou následnou snahu nepodařilo udržet tvar svého díla a to se mu rozplizlo v nevábný tvar, který svou chutí ze všeho nejvíc připomíná nedovařenou rybízovou marmeládu.
Škoda, čekání na český Amarcord, erotikou nabitý fantaskně-jiskřivý příběh, zahlcený armádou bizarních a přece tak důvěrně známých postaviček, který pohladí duši a osloví mozek, se prozatím odkládá. Ale nesmutněme, on dříve nebo později určitě přijde. A kdo ví, třeba pod ním bude podepsán právě nevydařeným debutem poučený Otakáro Schmidt.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema