Druhá strana mince

Režisér Borys Lankosz (nar. 1973) se ve svém úspěšném debutu Druhá strana mince (původně jsme jej překládali jako Reverz) vrací do Varšavy v roce 1952, tedy do období tuhého stalinismu. Ve formě černé komedie s dramatickými prvky v něm na základě scénáře spisovatele, scenáristy a dokumentaristy Andrzeje Barta (nar. 1951), vydaného později i v autorově knižním zpracování, líčí nelehký úděl staropanenské nakladatelské redaktorky Sabiny, žijící ve společné domácnosti s matkou a babičkou. Obě starší ženy už mají jen jediný životní cíl: provdat ji. Sabina uvěří „náhodnému“ setkání se sympatickým mužem, který ji ochrání před zloději, a zamiluje se do něj. Až když se s ní Bronislav drsně pomiluje, pochopí, že milovaný muž je agentem státní bezpečnosti. Nepodlehne jeho nabídkám ani vydírání a otráví ho. Matka, která měla před válkou lékárnu, jí pomůže zlikvidovat mrtvolu. V současnosti se zestárlá Sabina setká se svým a Bronislavovým synem, žijícím v Americe a přesvědčeným, že jeho otec byl obětí režimu. – Snímek je natočený jako černobílý s barevnými vsuvkami ze současnosti. Významnou roli v něm hrají materiály z dobových týdeníků, ale i celková stylizace do podoby tehdejší polské kinematografie. Nejdůležitější jsou však vynikající výkony tří hereček. – Dílo bylo Polskem neúspěšně nominováno na Oscara za cizojazyčný film.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/2

Nezvykle laskavá reminiscence

Druhá strana mince získala na Festivalu polských hraných filmů v Gdyni jedenáct cen a odnesla si i cenu hlavní, Zlatého lva za nejlepší film roku 2009. Polská filmová kritika pak začala směle, rovněž s ohledem na kvalitu dalších filmů uvedených v roce 2009, hovořit o jisté „renesanci“ polské kinematografie. V případě Druhé strany mince není takové označení bezdůvodné. Snímek je totiž nejen důkazem řemeslné zručnosti polských filmařů, ale hlavně zásadním způsobem mění pohled Polska na vlastní dějiny.

Černohumorné ladění snímku a distanc od tíživé historie nejsou pro polskou kinematografii zrovna typické. Naopak. Převládá spíš sklon k patetické reflexi vlastní historie, i když podobný způsob zobrazení polských dějin již v minulosti prezentoval ve své tvorbě například předčasně zemřelý Andrzej Munk (Šilhavé štěstí, 1960). Od debutujícího Lankosze se nyní (možná přehnaně) očekává, že mezeru po Munkovi zaplní.

Reminiscenční terapie

Zmíněný odklon od tradičního pojímání historie v Polsku je zakotven již v samotném scénáři filmu, jehož autorem je známý polský literát Andrzej Bart. Ten převzal postavu hlavní hrdinky Sabiny ze svého předešlého historického románu „Rien ne va plus“. Život původní hrdinky, jež v dobách stalinismu prožívá podobný osud jako protagonistka filmu, ukončil autor v románu sebevraždou. Rozhodl se ale dát jí ještě jednu šanci. Sabina nerezignuje na život. Díky zkušenostem své matky a babičky získává životní nadhled. Vždyť i v těžké době se musí nějak žít! Onou druhou stranou mince je pak běžný život v totalitním režimu.

Scénář umožnil rovněž žánrovou nevyhraněnost filmu, i když se nejvíc blíží žánru černé komedie. Film se sice zpočátku jeví jako společenská komedie, jednotlivé scény ale postupně nabírají jiný charakter. Některé groteskní, jiné melodramatický. Naopak „slavná“ scéna prvního setkání Sabiny a jejího potencionálního manžela, jenž ji hrdinsky vysvobodí ze spárů zločinců, se ne náhodou podobá filmům noir. Odlišné ladění dílčích scén i přesto nepůsobí ve filmu nesourodě. Tvůrci se tak snažili vyvolat dojem běžného života a dobové autenticity, kterou umocnily rovněž sekvence z filmových kronik té doby.
Druhá strana mince se sice odehrává ve dvou časových rovinách, v celkové narativní koncepci však zůstává na polské poměry nezvykle laskavou reminiscencí. Ba přímo reminiscenční terapií, jež pomáhá přežít celému národu.

Zdařilá spolupráce

Borys Lankosz přizval k realizaci Druhé strany mince zkušené spolupracovníky. Na samém počátku geneze filmu stál producent Jerzy Kapuścińský, jenž realizací tohoto snímku obnovil tradici produkce filmů ve studiu KADR, čímž se filmu dostalo nevídaného produkčního komfortu. Natáčení probíhalo převážně v ateliérech, což umožnilo svobodný pohyb a odstup kamery Marcina Koszałky. Ten vytvořil černobílý obraz, jenž na jedné straně vychází z estetiky 50. let a na straně druhé prozíravě upouští od dobové konvence snímání. O velkou míru autenticity mizanscény se pak postarala scénografka Magdalena Dipontová, jakož i výtvarnice kostýmů Magda Biedrzycká. To ona oblékla Marcina Dorocińského do pláště Humphreyho Bogarta. Zmíněný distanc kamery a úplná svoboda při vedení herců se také nemalou měrou podepsaly na přirozených hereckých projevech. Ve filmu jednoznačně kraluje ženské trio – Buzeková, Jandová a Polonyová.

Sám Lankosz o týmové spolupráci říká: „S přípravou a realizací Druhé strany mince to bylo tak, že nikdo nepolevil. Energie proudila z jednoho na druhého, každý bojoval o sebemenší detail. A v tom spatřuji úspěch tohoto filmu. To je podle mě důvod, proč se film povedl.“

Autor: Petr Vlček
AČFK Projekt 100 2011

Ceny: Festival polských filmů 2009: Zlatý lev (Lankosz), nejlepší herečka (Buzeková), kamera, masky, hudba, herec ve vedlejší roli (Dorociński), Cena kritiky, MFF Varšava 2009: Cena FIPRESCI

Je rok 1952 a ve stalinismem ovládané Varšavě začíná výstavba daru sovětského lidu polským pracujícím - Paláce kultury a vědy - který si ve skutečnosti Poláci museli postavit sami. Křehká, nesmělá třicátnice a milovnice poezie Sabina žije sama s matkou a excentrickou babičkou, které se jí neustále snaží najít vhodného partnera. Po několika tragikomických pokusech se budoucnost Sabiny začíná rýsovat opravdu černě. Náhodou však poznává záhadného a charismatického Bronisława. Je možné, že by se konečně na hlavní hrdinku usmálo štěstí? S touto postavou přichází do monotónního života Sabiny spousta nečekaných zvratů, které ukážou dosud skrytou druhou stranu její povahy.
Důležitou roli zde sehrává právě socrealistický moloch Paláce kultury, v jehož zdech se skrývá mnoho tajemství - jedno z nich patří také hrdince filmu. Ústřední dějovou linku z padesátých let protkávají záběry ze současnosti a ukazují, jak lze nepříznivé historické i životní události přetvořit k dobrému, i když třeba za cenu lži a tíže tajemství neseného v sobě po dlouhá léta.
Převážně černobílý film balancuje na hranici černé komedie, thrilleru, dokumentu a pastiše. Téma i osudy hlavních hrdinů jsou sice typicky středoevropské, ale způsob zpracování připomíná americký film noir. Excelentní herecké výkony představitelek hlavních ženských rolí v kombinaci se skvělou kamerou Marcina Koszałky a scénografií Magdaleny Dipontové a Roberta Czesaka slibují skvělý filmový zážitek. Vše doplňuje hudba jednoho z nejznámějších polských jazzových klavíristů Włodzimierza Pawlika.
Originální celovečerní debut šestatřicetiletého režiséra Boryse Lankosze bývá polskou kritikou označován jako film roku 2009 a v témže roce získal většinu hlavních polských filmových cen a ucházel se i o Oscara. Hlavní roli Sabiny ztvárnila Agata Buzeková, dcera bývalého polského premiéra a současného předsedy Evropského parlamentu. Za tuto roli získala letos ocenění Shooting Stars, které ji řadí mezi deset nejnadějnějších evropských herců současnosti.
Marie Grigová, 36.LFŠ 2010

Vizuálně působivý a stylově propracovaný snímek, zasazený do doby nejtvrdšího stalinského teroru v Polsku, zachycuje osudový zvrat, který v životě žen tří generací způsobí setkání s agentem tajné policie. Cenami ověnčený dokumentarista Borys Lankosz obdařil svůj první hraný film mnoha rozmanitými kvalitami: chytrostí, komplexností, četnými odkazy na polskou kinematografii a kulturu, hravostí, s níž osciluje mezi různými žánrovými polohami – to vše s příměsí svérázného černého humoru. Sabina, upjatá třicetiletá panna, pracuje jako redaktorka poezie ve varšavském nakladatelství a domácnost sdílí s ráznou matkou a churavějící, nicméně čilou babičkou. Ve snaze najít pro Sabinu ženicha, přivádějí obě ženy jednoho nemožného nápadníka za druhým. Avšak Sabina, jejíž srdce rozechvívá pohled na odhalené hrudi vojáků z filmových týdeníků, najde svého ctitele zdánlivě úplnou náhodou.

(45. MFF Karlovy Vary, 2010)

Hrdinkou černé komedie ze stalinistického Polska je osamělá třicátnice Sabina, pocházející ze vzdělané vlastenecké rodiny. V jejím životě se objeví pohledný mladík, který v ní probudí lásku a vydíráním se ji pokusí přimět, aby udávala své kolegy ze zaměstnání.

Sabina je nespokojená se svým životem. K vyrovnanosti a štěstí jí chybí slušný muž, se kterým by mohla trávit volný čas. Cítí se osamělá a stále se snaží najít vhodného partnera. Když konečně pozná pohledného mladého muže, který o ni projeví zájem, zdá se, že Sabinině štěstí již nestojí nic v cestě. To by se ale ze sympatického milovníka nesměl vyklubat zákeřný „ubek“ (v češtině cosi jako „estébák“), který se pokusí Sabinu přimět, aby mu udávala své kolegy ze zaměstnání. Žena požádá o radu matku i babičku, ale je bezradná. Dokáže se Sabina vzepřít a postihne jejího nápadníka zasloužený trest?
Celovečerní debut šestatřicetiletého režiséra Boryse Lankosze se odehrává ve dvou časových rovinách: v padesátých letech minulého století a v současnosti. S odvíjejícím se dějem se pak snímek stále více vymyká jednoduchému žánrovému označení černé komedie. Hlavní roli Sabiny ztvárnila Agata Buzková, dcera rodáka ze Záolší (z českého Těšínska) Jerzyho Buzka, bývalého polského premiéra a dnes předsedy Evropského parlamentu.

(Cinema Mundi 2010)