Doupě

Krize ve vztahu manželské dvojice v Doupěti je jednou z mnoha variací, v nichž Saura soustředěně zkoumá složitou psychologii soužití muže a ženy. Teresa, trpící „samotou ve dvou", žije v exkluzivním příbytku, který se podobá betonovému mauzoleu. Toto architektonicky hypermoderní „doupě" lze metaforicky označit jako zlatou klec, jež poskytuje blahobyt vykoupený nesvobodou a citovým chladem. Hrdinka, izolovaná od okolního světa, je o to egocentričtěji zahleděná do sebe. Pokouší se o vysvobození z dětských traumat, jež ji pronásledují, a zároveň usiluje o regeneraci rozpadajícího se manželství. Ve dne elegantní, kultivovaná paní se v noci proměňuje v infantilní, úzkostlivou bytost, unikající do sklepních prostor jako do oživeného podvědomí a dějiště dávné minulosti. Saura scénicky teatralizuje projevy ženské frustrace a její destruktivní účinky na osobnost ženy. V psychodramatických scénkách se Teresa stylizuje do neposlušné, provinilé dcerušky a manželovi svěří roli svého zemřelého autoritativního otce, k němuž ji váže chorobná závislost. Mezi odloženým starým nábytkem a všemožnou veteší rekonstruují manželé s plnou vážností Teresiny vzpomínky a utkvělé vize. A ona nejenže brilantně ovládá svoji dětskou roli (která je jí - zdá se - bližší než dospělá), ale jako přísná režisérka nutí také Pedra, aby hrál opravdově. Čím hlouběji jsou do hry pohrouženi, tím se stává skutečnější, místy zběsilou „hrou na realitu". Například když hrdinka s fyzickým i psychickým vypětím imituje porod, zrození dítěte (panenky), oba manželé to dojatě prožívají. O to děsivěji vyvstane komplex bezdětnosti jako jeden z důvodů jejich nefunkčního svazku. Padají poslední zábrany, dojde i na tělesné násilí, partneři se stanou nelítostnými soupeři, vydražďují se navzájem, aby vykřesali zbylé jiskry emocí. Saura ponechal tyto scény jako nekomentované etudy, jako volné hry bez pravidel, v nichž se pravda a předstírání rafinovaně zaměňují nebo přebíjejí. Aktéři vstupují do rolí a zase z nich vystupují, až se nakonec - vyčerpaní a dezorientovaní - odhodlají hrát si „na sebe samé". Avšak ve chvíli, kdy se má ukázat pravda o jejich totálně vyhořelém vztahu, „hra na život" nezvratně končí smrtí - nikoli však hranou, nýbrž skutečnou. Modelovost dvojic v Saurových filmech s Chaplinovou měla bezpochyby původ v jejich rodinném prostředí s tradičním paternálním schématem. Mnohé partnerské vztahy, zejména ve vrcholném filmu Eliso, můj živote (Elisa, vida mía), byly determinovány citovou nezralostí protagonistek a nápadně se podobaly citové vazbě otec-dcera. Herečka jako spoluautorka scénáře k Doupěti se inspirovala zážitky z vlastního dětství v početné rodině, jíž dominoval zestárlý otec - slavný komik Charles Chaplin. Jeho uctívaný kult, především o mnoho let mladší manželkou, zanechal na citové výchově dětí rozporuplné stopy.
Stanislava Přádná, Letní filmová škola 2012

V popředí tohoto psychologického snímku Carlose Saury stojí manželský pár – Pedro a Tereza. Mladí lidé se stěhují do jakési vily, působící více než ponurým dojmem. Jde však o stavbu moderního konstruktivismu, do níž chce Tereza umístit starobylý nábytek po svých rodičích. Jeden z mnoha kontrastů, pro tento film velmi příznačných, ukazuje na propast mezi moderní architekturou a starožitnostmi. Podobné rozpory se odehrávají i přímo v nitru hlavních hrdinů.

Příběh sám o sobě je velmi prostý, avšak naplněný scénami natolik odvážnými a psychologicky vypjatými, což z něj dělá výraznou ukázku filmového podobenství. Vykresluje rozporuplné nitro člověka, poukazuje na rozdvojení osobnosti. Postava Terezy je jakousi kumulací dospělé ženy, ba přímo zhýčkané manželky, která nemusí chodit do práce a velí domácímu personálu, zatímco její druhá stránka osobnosti je malé děvčátko toužící po otcovské autoritě. Stejnou rozervanost obsahuje i Pedrova duše – na jedné straně úspěšný mladý muž vykonávající vysoce postavený post, na straně druhé malý chlapec, pro něhož zosobněním autority a moudra byla jeho matka.

Pedrovo zaměstnání umožňuje oběma manželům vysoce nadstandardní žití. Avšak možná to je pravou příčinou, proč oba utíkají do jiného světa, v němž se stávají bytostmi, které v nich dřímají. Touha po změně a vzrušení dává podnět k brutálním hrám mezi manžely. Nejde jen o intimní sblížení tolik příznačné pro milující pár, toto je něco jiného. Je to syrové a drsné prolnutí reality a snového světa. Pedro a Tereza se „převtělují“ do svého druhého já. Tyto „hry“ jsou výsměchem jejich přátelům, posměšně parodují těhotnou manželku jednoho ze svých známých, vzápětí otec (Pedro) uděluje výprask dceři (Tereza), zvrácenost vrcholí ve chvíli, kdy Tereza předstírá sebevraždu zastřelením. To, co oba považují za hru, se jim oběma vymyká z rukou. Již to není jenom „jako“. Tragický konec na sebe nenechá dlouho čekat…